V životě každého média přijde doba, kdy se jeho stávající způsoby uchopení vyčerpají a nastává doba hledání po nových výrazech. A fotografie se za poslední desetiletí dostala právě sem - do stavu konce dějin formálně čisté fotografie.
Taková fotografie využívá pouze formy vlastní médiu samému - fotoaparát, film/čip, je to zjednodušeně řečeno ono samotné obrazové sdělení a jeho podoba. Způsoby čistě fotografického výrazu se vyčerpaly a nové není vidět. Zkrátka: Zdá se, že vše formálně čisté už bylo objeveno. Subjektivní dokument, statická piktorialistická fotografie nebo ta věnující se pouličním momentkám - mění se obsahy, ale forma zůstává. I hvězdy současného fotografického nebe staví na už zavedených způsobech vyjádření, tvorba Ryana McGinleyho je sice v mnoha ohledech zajímavá, je ale formálně pevně ukotvená v tradici amerického snapshotu. Bráno takto, zdá se, že přijít s fotografií, která vyjadřuje originalitu formou, je téměř nemožné.
Andreas Gursky, 1999, The Rhine II
Cesta ven z bodu nula ale existuje. Je jí vystoupení za hranice čistého fotografického výrazu a vzetí na milost textu, videa, zvuku i dalších žánrů. Jinými slovy: záchranou může být inter- či multimedialita. Fotografie má stále obrovskou sílu, která není spoluprací s jinými médii nutně potlačena. A například z prací některých fotografů mezinárodního sdružení PanAut Collective to vypadá, že ji takové spojení spíš umocňuje.
Fotografové lačnící po formální (nikoliv nutně obsahové či myšlenkové) originalitě se musí vzdát stereotypů v médiu převládajících. Nemluvím o samoúčelných věcech jako je tónování fotografických papírů, takové pokusy vytvořit "originální" dílo jsou stále podstatou komunikace s divákem pevně spojeny se světem pouhého obrazového sdělení.
Průkopníci nových fotografických forem musí tenhle zjednodušený pohled na své vlastní médium zavrhnout a přijmout, že poté se sice fotografie samotná stane obětí procesu slévání médií do jednoho všeobjímajícího "umění", ale odměnou jí bude svoboda oproštěná od ustrnulých forem.
