Michal Nanoru si v galerii pražského Rudolfina buduje renomé kurátora, který představuje českému publiku to nejzajímavější ze zámořské scény. Po zásadní výstavě Only The Good Ones, která byla do velké míry definována newyorskými autory, nechal do pěti výstavních sálů dovézt díla autorky ze stejného města. A tak jako třeba s Ryanem McGinleym se i s Taryn Simon strefuje do hluchého místa zdejšího výstavně-fotografického života.
Repro: Rudolfinum
Taryn Simon v sobě totiž spojuje to nejlepší jak z čisté fotografie, tak konceptuálního umění. Přestože fotografii jako takovou používá víceméně jako nástroj a sama se za fotografku nepovažuje, nechybí jejím pracem vytříbená estetika, která dokládá nejen její technickou zručnost, ale snahu propojit myšlenku s materiálnem. To je v ostrém kontrastu s diskurzem, který panuje třeba (soudě dle prezentace na artsemestru) na pražské UMPRUM a který konceptuálně zaměřenou fotografii vyděluje z výtvarných kategorií. Taryn Simon tak umí pracovat jak s velkoformátovým fotoaparátem, tak nám pomocí něj sděluje důležité informace o našem světě.
Její přístup je přitom na míle vzdálený akademickému tázání se po podstatě fotografického média. Vlastně jednoduchými nápady komentuje problémy mnohem hlubší, které sociální vědci řeší od vzniku oboru - rozložení moci, definici reality a kdo si ji a jakým právem uzurpuje. Ať už je to místnost zobrazující věci běžně skryté americké veřejnosti, nebo vitríny plné obrázků z otevřeného katalogu newyorské knihovny, kterými komentuje otázku náhodné (či vědomé) konstrukce vnímání skutečnosti, do mysli diváka se třeba i po prvotním úsměvu vkradou otázku hlubší: kdo určuje, jak bude zobrazována Palestina? Proč se tak děje? Podobná situace se pak opakuje v místnosti plné fotografií zabavených při hraniční kontrole na letišti JFK - proč bylo zrovna tohle zabaveno?
I to by možná stačilo. Simon se ale vyvarovala pasti, do které se řada autorů chytí - svůj vlastní světonázor, svoje jasné stanovisko v dílech nedává. Nabízí ideu, otázku a kontemplační prostor, ale vynechává jasné odpovědi. Její tvorba je tak v zásadě (pokud připustíme, že je něco takového možné) apolitická. Nefavorizuje jeden proud, nebo ideologii, ale ptá se po subtilních mocenských strukturách, a to bez hodnotícího dovětku.
I to by možná stačilo. Simon se ale vyvarovala pasti, do které se řada autorů chytí - svůj vlastní světonázor, svoje jasné stanovisko v dílech nedává. Nabízí ideu, otázku a kontemplační prostor, ale vynechává jasné odpovědi. Její tvorba je tak v zásadě (pokud připustíme, že je něco takového možné) apolitická. Nefavorizuje jeden proud, nebo ideologii, ale ptá se po subtilních mocenských strukturách, a to bez hodnotícího dovětku.
Repro: Rudolfinum
Michal Nanoru navíc výborně promyslel adjustaci jejích děl. Na zdech galerie najdeme pověšené fotografie, uprostřed místností (u projektů, které to vyžadují) je pak umístěna vitrína s doplňujícími artefakty, stránkami z knih a dokumenty. Divák je tak veden tam a zpátky, což je cesta zpřesňující významy a rozšiřující výklady jednotlivých fotografií. Za zmínku stojí ještě vědomá práce s nevýrazným a malým písmem popisků, takže člověk se pro jejich přečtení musí k fotografii přiblížit a soustředně tak dát symbolicky textu vládu nad obrazem. Není to ale nějaký sémiotický komentář o vzrtahu dvou médií: je to další prostředek jak ukázat, že významy věcí jsou tekuté.
Jestliže první čtyři místnosti tvoří expozice katalogů, které Simon důslednou prací sbírala po dlouhou dobu (snímky ptáků z filmů Jamese Bonda, už zmiňovaný zabavený kontraband, obrazová knihovna a naposled věci skryté), poslední dvě díla jsou postavena na konci výstavy v těsné blízkosti a tvoří za dílem Taryn Simon symbolickou tečku. První z nich je online program, který vytvořila s dnes už mrtvým aktivistou Aaronem Swartzem, který zobrazuje výsledky v obrázkových internetových vyhledávačích v různých zemích a zpochybňuje tak roli obrazu jako univerzálního jazyka, druhý je pak záznam mediální manipulace z rozhovoru autorky v televizní stanici Russia Today, po jehož ukončení byla Simon požádána o několikaminutový němý úsměv pro potřeby prostřihů. Na závěr pak tyto projekty ukazují Simon v plastičtějším a multimediálnějším světle.
Galerie Rudolfinum tak za pomoci Michala Nanoru opět potvrzuje pozici fotograficky nejprogresivnější instituce. Taryn Simon představuje autorku, která hranice klasicky vnímané fotografie překračuje s noblesou, bez zbytečných a samoúčelných konceptuálních hrátek, s myšlenkou vyjádřenou zároveň jasně, ale dost vágně na to, aby divák po schodech ven odcházel s hlubokou studnicí nápadů na přemýšlení. A co víc vlastně od umělecké výstavy chtít.
Galerie Rudolfinum tak za pomoci Michala Nanoru opět potvrzuje pozici fotograficky nejprogresivnější instituce. Taryn Simon představuje autorku, která hranice klasicky vnímané fotografie překračuje s noblesou, bez zbytečných a samoúčelných konceptuálních hrátek, s myšlenkou vyjádřenou zároveň jasně, ale dost vágně na to, aby divák po schodech ven odcházel s hlubokou studnicí nápadů na přemýšlení. A co víc vlastně od umělecké výstavy chtít.