pondělí 26. února 2018

Reimagining Fear of Death in Kierkegaardian Terms

Death as ironic and infinitizing factor

Esej pro předmět "Søren Kierkegaard and the Challenge of Existence" na Kodaňské Univerzitě

Søren Kierkegaard

1. Introduction

Topic of this essay is very personal, yet universal. It came to me when I pondered how many times have I found myself lying in bed, waiting for sleep, suddenly struck by a thought about death. As limit of earthly existence, death haunts almost every human. This is inquiry into ways this haunting, specifically this fear of death manifests in human consciousness, what does it mean for man’s eternality and how it aligns with concept of selfhood developed by Søren Kierkegaard. In this essay, I argue that in Kierkegaardian terms, fear of death is despair, which can only be overcome by realizing inherently eternal nature of human soul. In following pages I will ground this realization in Soren Kierkegaard’s conceptions of self, despair and eternality as presented in his book Sickness Unto Death.

2. Basic forms of fear of death

Before explaining fear of death through Kierkegaard’s terms, basic forms of this fear need to be exposed. I argue, that there are two basic ones - fear of void and fear of unknown. As we shall see, both qualify as despair, although both are qualitatively different.

2.1. Fear of void

This fear shows itself as the unnerving sensation of being haunted by idea that there’s nothing after we die. This nothingness represents the rationalized concept of death present in countries and societies with declining religiosity - the idea that after death there is no afterlife, no salvation, no eternity. That life just stops, ends, in the most optimistic case the dying moment is prolonged forever as brain ceases to function. Yet, as I will argue later, pure fear of void is very rare.

2.2. Fear of unknown

Fear of death presents an inherent contradiction. Even though our deeply-seeded rationality tells us that afterlife, eternal, however we call it for ourselves, is just a superficiality, we cannot come in terms with this thought. The idea of pure end in a sense stated in the category above attacks our basic conceptions of humanity and cannot be all-in-all rationalized. We thus turn into the unknown. For non-Christians this unknown may manifest in many different forms, be it a vague idea of afterlife, reincarnation or just very basic hope that life doesn’t end after all. But unknown also brings uncertainty, because we lack any proofs (that is rational basics). We might find a fleeting solace in idea of unknown, but precisely because it is unknown, it doesn’t stop haunting us. We reach the point that exhibits both irrationality and rationality. We feel that is isn’t possible for life to end like it, yet we’re unable to rationally ground this feeling.

3. Fear of death as despair

In Sickness Unto Death, Kierkegaard presents the concept of despair, in his terms understood as a disrelation in the self, which is composed of two poles of existence - temporal and eternal one. Since death is something that deals directly with both of them (one the one hand is grounded firmly in the temporal, or rather is actualized temporality itself, and points toward the eternal), this despair is intrinsically bound to it. In following section I will present basic ways by which fear of death can be understood as despair in accordance with different ways of looking at despair Kierkegaard presents in Sickness Unto Death.

The basic reason why fear of death and in a strictest sense even some forms of overcoming it are despair is that it exhibits care for the next day. There are of course many gradations, even inside the fear of death itself, that can be distinguished, but fearing death always comes down to caring for the earthly, worldly, with gaze directed towards future where it is said that all existence ends. Yet this outlook forgets that man is not only soul and body, but spirit as well, a spirit that is, according to Kierkegaard, eternal. Human self is, as presented in Sickness Unto Death, a relation, self-actualizing relation of opposite parts of human existence, temporal and eternal, and only somebody aware of this very relation can be deemed as not despairing. From this it can be concluded, that whoever fears death is indeed in despair, because if he understood the nature of human, e. g. as a being that is at the same time temporal but also a spirit, he would have no reason to fear death, because eternal isn’t consumed by earthly death.

This basic situation can be broken down into lower categories. As fear of death is indeed despair, or rather signifies despair, goes hand in hand with despair, and if there are more forms of fear of death, then those forms should also correspond to different forms of despair. Kierkegaard himself offers number of distinctions. I want to focus on two of them which map onto forms of fear of death investigated at the beginning of this essay.

3.1. Fear of death as despair due to the lack of infinitude

“And yet, by not venturing, it is so dreadfully easy to lose that which it would be difficult to lose in even the most venturesome venture (...) one’s self,”1 says Kierkegaard in the second chapter in section A.a.2 of Sickness Unto Death. By venturing he means spiritual (now in the mundane sense of the word) journey, or introspection, becoming-a-consciousness by which we realize the however shady at least fragments of true nature of our selves (that is being spirits, composed of relation of two poles which relates to itself). A man who does not venture, a man who loses itself in the finite, that is, the worldly, has no conception of self, lost it, is grounded only in one limb of existence which nevertheless cannot exists in balance without the other. Kierkegaard calls such a man narrow-minded in the ethical sense (more on the question of ethicality briefly later). So it is with the fear of the void, or to be more precise with the conception of the void itself and these two can be aligned side to side. By conceptualizing death as a mere ceasing of living, as a black hole, ultimate end where there is nothing, a person who chooses to think about the death like that grounds himself in the finite. Lets go any, however inaccurate, notions of anything above earthly order, perhaps forgets to think about it. Yet fear of death is so hardly woven into existence, that even he, apart from extremely rare occurrences, cannot escape it. Fear of void is thus fear this person brings about himself by narrow-mindedly (meant in Kierkegaardian sense) unacknowledging any other possibilities, but in a deeper sense, unacknowledging the slightest hint of eternity in the self.

But it is precisely here we arrive at a tipping point between two forms of fear of death and as I will argue later, between another way of looking at fear of death in Kierkegaard’s terms. Let us return to the paradoxical situation presented in description of fear of unknown. In the face of however seemingly distant death we cannot bear the thought of pure void, so we make up conceptions of afterlife, or something beyond, of something that transcends the earthly. The death, or more precisely, the fear of death is thus infinitizing factor. Kierkegaard talks about different degrees of consciousness of being the self, and those degrees are in a large part bound to being able to introspect our selfhood. Death forces us to look inward, look for answers and however vague or misguided they may be, in the deepest sense realization described above, the inconceivability of man as purely finite being is precisely the point at which we arrive to understand that there is something eternal in man after all, in Kierkegaard’s terms, we arrive to acknowledge the one pole of relation that constitutes human self. Fear of void, the pure finiteness, is thus extremely rare occurrence and so it looks to me - to add to Kierkegaard - that for man to despair just because he wholly lacks infinity is almost impossible. Even to the most realist, the thought of death comes at times and the concept of pure, rational void is to such a degree irresolvable within human’s consciousness (at least for a reason that taken to extremity, if one were to truly believe it, all his endeavor would suddenly become totally meaningless), that even to the most realistic mind the shade of idea that there is eternity in man must in most cases view itself.

3.2. Fear of death as despair at not willing to be oneself

In another section of Sickness Unto Death Kierkegaard talks about despair from the point of consciousness. He then explores the kind of despair that he calls “not willing to be oneself”, that is, not being willing to grasp the nature of human self. He then distinguishes between despair coming from outside (that is over something earthly) and despair coming from inside (despair about the eternal and over oneself), although he in the end conflates the two, but particularities for that are not that important for our inquiry here.

Fear of death is nevertheless in peculiar position here, almost a dialectical one. On one hand this fear is definitely brought up by outside influences (death), as it is something that “befalls” man, but at the same time comes from within and as such is incommunicable to other people, which is a factor that is important. Fear of death at the same time exhibits the properties of the earthly and of the eternal, because, as I’ve argued above, it actually is a meeting place for both spheres. A despair stemming from fear of death is thus dialectical, double in its nature and transgresses the categories set up by Kierkegaard. The matter is further complicated by the fact, that Kierkegaard considers introversion, as opposed to immediacy, as a constituting factor for starting to be aware of man being a spirit. As I tried to show, fear of death is such a factor which elicits introspection in most of cases.

In which sense one despairs over not willing to be oneself when one fears death? First of all, he could be not willing to be oneself because that would be for him a way how to deal with seemingly finite situation. He might be willing, dreaming, longing for not being finite, for not being mortal. But that is a great irony, because it is then precisely the way he seeks solace he is being pulled away from it. Because the infinite isn’t something that is outside, but something deeply woven into humanhood. A person longing for not being able to day thus introspects from a - as understood by my reading of Kierkegaard - misguided angle. This kind of despair is closer to immediacy as described by Kierkegaard.

If one would return to itself, Kierkegaard offers another kind of despair over not willing to be oneself and that is despair of weakness. A despair of a person who has a hint of something eternal but isn’t able to fully grasp the nature of human self as spirit. This person is further in realization of human self and in what despair truly is, but nevertheless is still in despair because it is still standing alone in the face of mortal situation.

Now, we need to diverge a little to put fear of death into perspective which shall put light onto this second kind of despair of not willing to be one self. Kierkegaard himself makes very clear that a person despairing with a partial knowledge of the self has a choice - to continue his endeavor of uncovering human nature or to succumb to sensational, earthly, worldly. He himself doesn’t say it, but it is more than apparent that such situation is a crossroad. Fear of death thus presents such a crossroad, which ultimately lets us choose between staying in the realm of more or less rational albeit still shady and misguided haunting or to try to immerse us, to put it in Kierkegaardian fashion, in passion over the nature of human and try to ultimately rest transparently in the power that conceived us. As Kierkegaard implicitly points out, this choice is a highly personal one, enabled by deep, incommunicable, lonely introversion. Fear of death more than sufficiently fulfills this criteria for human language or other means of communication will never be able to fully transfer the individual sensation or fearing death.

When facing the fear of death we are then presented a choice. To stay in despair or try to alleviate it a little, push it away and plunge into ourselves to resolve seemingly irresolvable paradox that death to us presents - that is, that even though it is unthinkable to think that human existence completely ends in death, our rationalized minds don’t provide any answers to what that “other” solution to mystery of death might be.

4. Conclusion

If we were to take literally words Kierkegaard utters in Sickness Unto Death, a fear of death, viewed as despair is also profoundly ironic. Kierkegaard very clearly states that “eternity asks of thee and of every individual (...) only one question, whether thou hast lived in despair or not (...) And if thou hast lived in despair, then for thee all is lost, eternity knows thee not, it never knew thee (...) it puts thee under arrest by thyself in despair.”2 By letting ourselves to stay in despair is thus actually pushing us further from salvation, although not understood in Christian terms. The road nevertheless isn’t to calm us with idea of heaven or god’s paradise. Rather than pointing gaze towards the future, Kierkegaard suggest we need to live in the moment, not caring about the next day, which, all in all, what fear of death precisely is.

The fear of death, a constituting factor of human existence, is thus surely despair. But, as I’ve tried to show, it also contains hope, because it is through fearing death that we might become aware of infinite in human self. And the sheer universality with which the death haunts us is thus also an advantage, for it is a chance for almost every human to introspect, plunge into himself in those moments of solitude and take the first step on the road to understanding himself as a spirit. Fear of death is not only ironic and unnecessary, but at the same time inherently hopeful.


čtvrtek 2. listopadu 2017

#Metoo a zmatený kurz psychoanalýzy Davida Zábranského (polemika)

David Zábranský nemá #metoo rád. Hashtag českému spisovateli vadí až tak, že o něm napsal spalující komentář pro český Vice. Text je to plný chytrých slov a podivuhodných argumentačních obratů, které ale maskují nepochopení kampaně a povýšenou aroganci.

Zábranského argumenty by se daly shrnout nějak takhle: většina z lidí, co hashtagem metoo nálepkují tweety a facebooky jsou narcisové, kteří jen podlehli sebestředné internetové době, ve které jsme tak "zamilovaní sami do sebe, že skočíme po každé příležitosti, v jejímž rámci o sobě můžeme promluvit, i kdyby to, co o sobě říkáme, mělo být skutečné či třeba i jen chtěné trauma." Přínos #metoo je navíc podle Zábranského hodně sporný, protože "nevíme, jestli kampaň metoo věcem pomáhá, nebo zda jim na nějaké jiné úrovni třeba i škodí. Nevíme. Jediné, o čem můžeme do určité míry závazně mluvit, jsou viditelné následky, zcela konkrétní rezultáty." A jaké jsou podle Zábranského ty "rezultáty"? Autor na to, jak si o pár vět dřív nebyl jistý, mluví překvapivě uštěpačně a nekompromisně: "Další porce agresivity, mužského i ženského šovinismu, neporozumění a dnes už téměř všeobecného pohrdání. Všechny ty nechutné hádky, agresivní muži, rafání se ženských s mužskýma."

Kampaň metoo, ostatně jako všechny virální a neřízené aktivismy, není dokonalá. Ale Zábranského představa, že většina často mrazivých a děsivých zpovědí je hnaná nějakou pudovou touhou (nezapomíná zmínit Freuda!) zviditelnit se, je až směšně arogantní. Když použiju jeho vlastní slova: nevíme. My, co jsme si žádným znásilněním, žádným sexuálním obtěžováním nebo násilným traumatem neprošli, nemůžeme vědět jaké to je takovou obětí být. Ale pokud jde usuzovat ze zpovědí těch, kteří jí byli, jsou to traumata na celý život, jejichž přiznání a vyrovnání s nimi vyžaduje obrovské množství energie. Zábranský si asi myslí, že napsat veřejně a pod svým jménem takovou věc je stejné, jako sdílet vtipný mem.

Že #metoo vedlo ke spoustě agresivity? A viděli jste někdy už politickou kampaň, která byla namířená proti společenským pořádkům a nespravedlnostem a nevzbuzovala žádný odpor? Sexuální obtěžování je závažný, rozsáhlý a celospolečenský problém, jehož řešení nutně naráží na hluboko zakořeněné stereotypy a představy. Že by se některé diskuze mohly vést s menší porcí emocí (na obou stranách), to je jistě pravda. Ale když Zábranský nevidí, "že by kampaň metoo nějak přispěla k celospolečenskému smíru", ptám se, jak by takový smír měl vypadat? Práva různých skupin obyvatel byla v minulosti vydupávána často dramatickou a hlasitou cestou. Představa, že si lidé zlehčující sexuálně motivované násilí a jejich oběti podají ruce a řeknou si "tak odteď to bude dobrý, jo?" nerespektuje historickou zkušenost.

V úvodu Zábranský píše "Až se jednou bude psát historie hashtagů čili naše dějiny, dějiny našich aktů, bitev za dobrou věc, dějiny našich tažení proti všemu, co je špatné a prostě fuj, překonané, pravicové, xenofobní a tak dále, hashtag metoo jistě bude v našich dějinách zaujímat čelné místo." Chápu, není nic jednoduššího než za sebe navršit symboly pokrokářství a odejít jako konzervativec středem. Jenže že tyhle bitvy a tažení ve velkém provádí všechny strany všech internetových sporů. Když vrcholila GamerGate, byli to obránci starých pořádků, kteří nutili nepohodlné protivníky k přestěhování a vyhrožovali jim smrtí. Metoo je navíc postavená na osobních zkušenostech, intimních zpovědích, aby ukázala "takhle běžné to je." Je to především boj proti nevědomosti, proti zavřeným očím většinové společnosti. Srovnání s obecným internetovým huráaktivismem míjí cíl.

Na Metoo jde přitom kritizovat spoustu věcí, jak ukazuje třeba kolekce pěti výmluvných komiksů webu The Nib. Všechny jsou přitom promyšlenější, než Zábranského rádoby hluboký povzdech nad povrchností hashtagového aktivismu. Oprávněně se ptají na koho se v diskuzích zapomíná, jak přesně se hashtag na Twitteru přetaví do politické reality a tak podobně. Zábranský místo toho publikoval přeintelektualizovaný "nekorektní" text, který se sice dobře vyjímá na "edgy" titulce Vicu, ale ke konstruktivní debatě nepřispěje vůbec. Jestli tu někdo volá po pozornosti, je to hlavně Zábranský. Hasthag me, only me, kterým končí v poslední větě, by si měl přilepit na čelo hlavně on sám.

úterý 7. února 2017

10 věcí, které jsem se naučil na žurnalistice

Když jsem se nabídl, že sepíšu svoje zkušenosti z bakaláře na pražské žurnalistice (FSV), otevřel jsem Word a nasypal tam pět odstavců s hlubokým příběhem gymnazisty, co mu šly slohy. A pak je všechny smazal a rozhodl se napsat svoje (čistě subjektivní) vzpomínky tzv. "na Kašpárka". Je to tudíž kratší, přehlednější, ale určitě jsem na něco zapomněl. Víte jak to chodí - kdyžtak mi dejte vědět v komentářích.
Ze seznamováku, já, Bára a Karolína

(Každé žurnalistika znamená žurnalistika, kterou jsem studoval já. Dnes už na škole běží nová akreditace, kde se toho sice na první pohled tolik nezměnilo, ale něco jinak být může. Polovinu času studia navíc tvoří specializace, takže mluvím jen za tu tiskovou a fotografickou.)

1. Obor jako takový má obrovské vnitřní dilema
Fakulta je v nelehké pozici - má smysl učit studenty psát, když si je prý stejně redakce vychovají po svém? Jak obhájit svoji existenci, když mediální matadoři (jmenovitě Jindřich Šídlo) o žurnalistice jako studijním oboru tvrdí, že je zbytečný? Jak naložit s programem, který je z dobré poloviny praktický a nemá za cíl produkovat (tak jako mediální studia) mediální teoretiky?

Tohle dilema bylo cítit hodně. Proč je tenhle postup správný a tenhle ne, když v Lidovkách to stejně dělají jinak? A opravdu je ten úvodník takhle špatně, když ho Erik Tabery píše jinak?

2. Naučit psát jde stejně hlavně čtením
Moje oblíbená záležitost na střední škole byly zadání "napište líčení na xy znaků a musí tam být a, b a c".  V rámci gymnázia pochopitelné, jenže výklad žurnalistických žánrů rozložený do rovnou třech předmětů na tom byl bohužel podobně. I když mám státnice za sebou, rozdíl mezi feature a článkem nevím doteď. Mnohem víc než přehledy různých kompozic reportáže mi prospělo je každý týden v Respektu číst. Spíš než z knížky "Rozhovory o rozhovorech" vytahovat postupy zkušených autorů stálo za to si jejich díla procházet a na vlastních textech zkoušet co funguje a co ne.

Snaha schematicky naplnit definice fejetonu totiž nevede k dobrým koncům. Píšu na Wavu recenze, nebo kritiky? Nevím. Aspoň, že u zkoušky nakonec definice causerie nebyla.

3. Když dáte do vyhledávání ČTK sport, najde to sport
Nejhorší zkušeností byl povinný předmět nazvaný optimisticky "Práce s informacemi". Místo datové žurnalistiky, triků s Googlem, miningem sociálních sítí, metodami ověřování informací jsme se zabývali vyhledávacím políčkem v servisu ČTK, v testu jsme museli umět vyjmenovat jednotlivé úrovně priority zpráv, jak je dlouhý příspěvek ČTK pro rozhlas, nebo jakou má strukturu dokumentačních databází. Totální ztráta času a důstojnosti, na které se samozřejmě kontrolovala docházka.

A třešnička na konec: i když škola práci s ČTK učí, studenti do ní (na rozdíl od monitoringu Newtonu) přístup nemají.

4. Fotografie je super
Dobrou polovinu toho dobrého, co mi žurnalistika dala, tvořily fotografické předměty s doc. Lábem. Parádně vybavená fotokomora, nadšení učitelé, podnětné semináře a zadání. Knihovna plná skvělých fotoknih, tvůrčí atmosféra. A na rozdíl od jiných předmětů i docela hutné teoretické zázemí, které se mi hodí i dál, protože Jean Baudrillard, Roland Barthes nebo Foucault prostě ke kritickému bontonu patří.

5. V chráněných dílnách čas teče pomaleji
Psací předměty společného základu vypadají zhruba takhle:

Žurnalistická tvorba 1 - simulace novin, jednou za 2 týdny příspěvek - zpravodajství, víc publicistika
Žurnalistická tvorba 2 - simulace onlinu, jednou za 2 týdny kratší/delší zpravodajství
Žurnalistická tvorba 3 - simulace časopisu, 1 velký časopis typ Respekt za semestr, typicky se psal jeden velký publicistický text ve 3 lidech
K tomu stranou jeden velký rozhovor, fejeton, větší reportáž

Oproti běžnému mediálnímu provozu je to dost pomalé. Ale to vlastně není nutně stěžování - já jsem volný čas využil (kromě ... jiného) na focení, vyvolávání ve výborně vybavené školní temné komoře, literárním večerům a tak. Jen pokud bych byl die hard budoucí novinář, asi bych po škole chtěl, aby nás "týrala" víc.

6. Statistiku, argumentaci, kritické myšlení...učí jinde
Podseknuté grafy poznám díky lidem, co je ironicky sdílí na Twitteru a Facebooku, ne kvůli škole. Nebrali jsme žádnou statistiku (takže zásadní rozdíl v použití průměru a mediánu jsem poznal až dost pozdě), zásady argumentace (a fauly) nebo třeba kognitivní biasy. To hromadný úvod do sociologie, dogmaticky pravicově vyučované ekonomie a ospalé politologie, všechno shodně v učebně pro 400 lidí, nenahradí.

Fajn byla aspoň etika s Václavem Moravcem, kde jsme museli rozebírat konkrétní případy a diskutovali jsme nad nimi, filozofie byla jen opáčko ze střední a na kritickou teorii, Deleuzeho a moderní proudy jsem si musel počkat na magistra na fildě.

7. Deprese je průvodní jev studia
Platy klesají, námezdních studentů opisujících četku přibývá, postavení novinářů je v žebříčku popularity někde za uklízečkou (pokud se nepletu). A tohle bylo na škole ze strany učitelů dost cítit. Smutná konstatování špatného ekonomického stavu profese jsme slýchávali na přednáškách od první hodiny a spolu s očekáváním nejisté budoucnosti obepínala celé tři roky mého studia. Moc tomu nepomáhalo, když dost z mých spolužáků chodilo na osmihodinovky od 3 do 11 (odpo) za 110 na hodinu opisovat Independent, zatímco jiní začali pokukovat po PR.

8. Studentská kavárna udělá strašně moc
A nutno říct, že taky další kavárna 5 minut od školy. Jestli na něco budu opravdu vzpomínat, byl to pocit komunity, sounáležitosti s prostorem (i díky tomu, že hlavní budova FSV Hollar je fakt hezká), vzájemné podněcování k tvůrčí činnosti. Výsledkem je náš nadšenecký časopis DÝPT, spousta fotek, kreseb a taky spousta vypitých matéček.

Dobrá polovina studia prostě byli ti skvělí lidé, přátelé, kamarádi a tak.

9. Knihovny mají smysl
V prváku dělal spolužák David rozhovor s Pavlem Turkem. A Pavel tam říká, že na doktorát z fotografie mohl jít proto, že si celé studium žurnalistiky pořád četl v knihovně. Ne snad, že bych v knihovně strávil zas tolik času, ale výběr fotografických, teoretických a dalších knížek byl super. Občas nebylo co dělat tak, tak jsem si prohlížel sebrané fotky autorů Magnum, nebo pročítal eseje o etice fotožurnalismu. A bylo to skvělé.

10. Prestiž titulu nekoreluje s obtížností přijímaček
Na žurnalistiku je nahlíženo jako na prestižní obor, což je jednak divné kvůli její skutečné prestiži (viz bod 7), ale taky způsobené těžkými přijímačkami. V ročníku 2013/2014 bylo ze 761 přihlášených přijato 69, tj. nějakých 9 %. Skutečná prestiž titulu v novinářské praxi ale velká nebude, na školu se dostanou i lidé, co nikdy nic kromě školních slohů nenapsali (souvisí s bodem 1) a jestli čekáte nějaký pocit exkluzivity, ten se alespoň u mě nedostavil. Ano je nás málo, ale tak trochu zbožná aura kolem FSV existuje trošku zbytečně.

Z výše uvedeného to může vypadat, že mám pro svou bývalou školu jen samá zlá slovíčka. Není to ale úplně tak. Zpětně mi vlastně koncept "do ničeho vás zas tak nenutíme, nějaké možnosti vám nabízíme a můžete/nemusíte je využít" docela dobrý. Prvák, druhák, potažmo celý bakalář, mi vlastně přišlo docela jako období určitého hledání a je fakt, že studium žurnalistiky splňovalo (do nějaké míry) obě věci, co jsou k němu potřeba - v pár věcech inspirovalo a neházelo klacky pod nohy jiným. Ano, kdybych se tolik nevěnoval fotografii, budu asi zklamanější. Kdybych byl 100% přesvědčený, že chci být novinář, asi taky. Ale jako prostor s kavárnou, kde se ději zajímavé věci, skvělou fotokomorou na vlastní experimenty, fajn kolektivem a výukou, která občas zajímavé podněty přinese, to vlastně není zas tak špatné.

Za pár let budu moct porovnat se #SNM. Tak uvidíme.

úterý 3. ledna 2017

Jak jsem strávil dva roky života ve World of Warcraft

O některých věcech se říká, že jak je jednou začnete dělat, nikdy úplně nepřestanete. O World of Warcraft to platí dvojnásob. Když jsem s ním někdy ve druháku na gymplu končil, nemyslel jsem si, že ho někdy zapnu znova. Jenže stačila jedna věta od přítelkyně “hele, nenainstaluješ mi wowko?”, pár měsíců a můj rytíř smrti má nahráno 11 dní čistého času. Těsně před magistrem opojná aura svého času nejpopulárnější onlinovky na světě kvůli mé neochotě nechávat každou neděli volnou kvůli raidování* opadla, když jsem se ale přes Vánoce k wowku na pár dungeonů* zase dostal, donutilo mě to zamyslet se, kolik jsem už téhle jedné hře nechal času a co jsem od ní dostal zpátky.

I když samotný World of Warcraft poprvé vyšel v roce 2004, sám jsem na něj nesáhl do sedmé třídy základky, tj. do nějakého roku 2006. Přesně si ale vybavuju nadšení, se kterým jsem si v Levelu přečetl recenzi hry, která očím asociálního (pre)puberťáka připadala dokonalá. Odkojen spoustou času stráveného u Warcraftu III vypadal WoW jako ultimátní herní zážitek, zvlášť když ho autoři recenze (jejichž nicky jsem pak ve hře samotné rád kopíroval - zdravím Memoryuse, Kutaragiho a Sasanku) popisovali jako svět, ve které jde dělat takřka cokoliv - nejen bojovat, ale i vytvářet lektvary, objevovat obrovský svět Warcraftu a stát se hrdinou se vším všudy.

Už nevím, kde jsem si krabici s hrou pořídil, ale od jejího rozdělání jsem se Wowka nemohl nabažit. Nejenže jsem z dnešního pohledu rozjel obrovsky zmatenou kariéru své postavy, nemrtvého priesta Crypptyho, ale znovu a znovu jsem pročítal herní manuál, procházel specializované weby a taky brzy začal hledat, kde WoWko hrát zadarmo. Oficiální servery totiž vyžadují platbu nějakých 10 eur, což pro byla pro třináctiletého kluka s jměním investovaným především do magiců neúnosná částka. Nakonec jsem našel jsem český server MystiQ a dal se do hraní hry, která mě měla provázet většinu střední školy.

Ve stejné době jsem totiž přešel na tzv. malý gympl, na který chodí děti ze sedmé třídy, aby je základka zbytečně nezpomalovala a rovnou si mohly zvyknout na přísnější středoškolský režim. To v mém případě znamenalo schéma dopoledne ve škole, odpoledne u World of Warcraft. Brzo jsem totiž zjistil, že spoustu z mých nových (a vlastně i starých, protože někteří z nich přešli taky) WoWko hraje, hrálo, nebo začalo hrát taky. Začalo období, ve kterém se naše školní konverzace točily jen okolo něj, četli jsme pouze fantasy knížky ze světa Warcraftu a společně se probojovávali jeskyněmi příšer za dalšími a dalšími poklady. Tedy, společně... moje snažení ve World of Warcraft bylo totiž oproti ostatním ztížené nutkáním vyzkoušet všechno - každou hratelnou rasu, každé povolání, každou startovní lokaci. Takže zatímco ostatní v otevřeném světě vesele dodělávali nejvyšší úrovně, já jsem po několika desítkách svoje postavy mazal s dojmem, že ta lepší a zábavnější je jiná. Sám jsem se přitom o téhle své neschopnosti vybrat si (ze které jsem byl samozřejmě zoufalý) svěřil mámě, která mi dala z dnešního pohledu vlastně docela dobrou radu: "Tak to nehraj."

Jenže to nepřicházelo v úvahu. Jeden ze svých prvních slohů jsem věnoval Illidanovi Stormrage*, ve volných chvílích jsem si vypaloval DVD s nápisem "WoW Service Disc" a vlastními v html vyrobenými menu a pomalu se prokousával hrou tak, abych se konečně dostal na nejvyšší úroveň. WoWko nás ve třídě hrálo (co si pamatuju) v době nejvyšší slávy 9, ostatní procházeli nejtěžší raidy, zatímco já se snažil dostat do MystiQ rádia nebo piloval svoje znalosti s vidinou přijmutí do řad game masterů.* Chvíli jsem koketoval s návratem na takzvané legacy servery, kde beží WoWko bez dalších datadisků (pro mnohé tak v nejčistší - ale taky nejtěžší - podobě), na vlastním z legrace spuštěném serveru natáčel velmi "humorná" videa a na hodině výtvarné výchovy jsme jako kulisu s kamarádem pustili amatérskou videorecenzi WoWka.

Z na disku hluboko zahrabaném archivu.

Ironií osudu samozřejmě bylo, že přestože jsem herní filmečky znal nazpaměť a slova z traileru bych vám řekl i o půlnoci, hra mě těsně před dokončením nejvyšší úrovně přestala bavit. Moje vzpomínky jsou hodně kusé, ale jestliže poblouznění trvalo nějaké dva roky, vystřízlivění bylo překvapivě rychlé. A i když jsem se k WoWku párkrát z dlouhé chvíle pokoušel vrátit, konečnou stanicí během střední školy byla verze s rozšířením Wrath of the Lich King a level 78 (tehdejší maximum bylo 80) Draenei mág.

World of Warcraft jsem až na občasné párdenní návštěvy ignoroval až do třeťáku na žurnalistice. Moc dobře jsem si totiž pamatoval sílu, s jakou umí člověka připoutat a to, jak pro mě před pár lety byl svět Warcraftu ten nejzajímavější. Osudnou nakonec byla zmiňovaná Mahulenina prosba o instalaci, která nakonec vyústila v to, že jsem psaní bakalářky prokládal sháněním nového vybavení pro mou gobliní zlodějku, která se později přerodila v nemrtvou rytířku smrti. Už to nebyl MystiQ, který je dneska už nefunkční, ale pro jistotu jsem ani teď s oficiálním serverem nezačínal - ne, že bych na to neměl (nebo nechtěl), jenže jsem se bál, abych kvůli utrácení peněz nehrál řádově víc. A i když se blížily státnice a já začal pracovat na Wavu, kvůli spoustě volného času nakonec moje druhá (možná třetí, nejsem si počtem přestávek jistý) vyvrcholila o prázdninách. Vystřízlivění dorazilo tentokrát po dosažení nejvyššího levelu a nějakých týdnů k tomu, na Studia nových médií jsem nastupoval už bez nutkání akumulovat valor pointy* (zato však s nutkáním hrát Dotu 2, ale to je jiný příběh).

Můj starý oficiální účet už je nějakou dobu zabanovaný - někdo mi ho ukradl a prodával na něm goldy.

A to je tak zhruba (a hodně zkráceně) vše. Během posledních pár dní jsem se k WoWku vrátil, ale opět nejsem ochotný věnovat tolik hodin raidování a honbě za těmi nejlepšími věcmi, což moji tzv. late-game* dost limituje. Chvíli mi (tak jako pravidelně od vydání) cukala ruka nad tlačítkem "buy" u posledního datadisku Legion, ale moje obava z příliš velké závislosti v návaznosti na finanční investici zůstává. 

Dá se tak říct, že World of Warcraft je hra, kterou jsem sice hrál nejvíc ze všech, ale nikdy jsem ji nevyhrál. Nikdy jsem neprošel s 40 (resp. 20/25) lidmi ty nejtěžší instance, nikdy jsem nedosáhl toho nejlepšího ratingu v PvP (player versus player) hraní. Na střední jsem se tak dlouho plácal v obrovském světě a zkoušel jeho možnosti, teď mě představa prázdných nedělí kvůli pravidelnému hraní jediné videohry trochu děsí. Možná by se to změnilo, kdyby se mnou WoWko hráli další kamarádi. A možná ani to ne. Kouzlo, které World of Warcraft před těmi x lety obestíralo, je pryč - prostě už jsem toho prozkoumal a načetl až moc, abych se dokázal pro hru tak nadchnout. A taky mám jiné starosti, mezi které patří mimochodem i to, že musím (a chci) hrát i jiné hry.

Představte si, že je vám 12. Nevypadá tohle jako nejvíc nejlepší hra na světě?

Možná jste dočetli až sem a říkáte si, co vede člověka k tomu, aby v jediné hře strávil tisícovky (nepřeháním) hodin života. Nechci to zbytečně natahovat, možná to rozeberu detailněji příště, ale alespoň u mě to tehdy byla kombinace spousty volného času, pozitivního fantasy naladění a obrovského živoucího světa, který World of Warcraft nabízí. Je dobře napsaný, dobře vystavěný, se silným (pravidly a fungováním světa samozřejmě podpořeným) závislačícím potenciálem a hlavně v něm jde dlouho a dlouho objevovat nové věci. Jako jednotlivé části (ať už samotný scénář, grafika nebo i gameplay) World of Warcraft ke špičce rozhodně nepatří. Ale jako souhrn všeho s obrovským smyslem pro detail (disclaimer: nehrál jsem novější než třetí expanzi), nepostradatelnou online složkou (prostě, že hrajete s živými lidmi) a duší vycházející z tradice světa Warcraft, funguje výborně. Když se zpětně podívám na ty dva roky na střední, možná až moc. 

10 - 40 lidí, kteří se dají dohromady, aby prošli vývojáři připravenou lokaci, porazili hlavního bosse a získali ty nejlepší předměty

5 lidí, kteří se dají dohromady, aby prošli vývojáři připravenou lokaci, porazili hlavního bosse a získali různě dobré (podle obtížnosti) předměty

Illidan Stormrage
Jedna z hlavních postav Warcraftu III, hlavní nepřítel druhého datadisku WoWka The Burning Crusade, hlavní záporák knižní trilogie, kterou jsem během mého hraní WoWka přečetl

Game master
Správce hry, pomáhá hráčům, udržuje hru v chodu, pořádá speciální eventy, soutěže, udržuje komunitu

Valor points
Body získané procházením těžších dungeonů a raidů, za které se nakupuje dobré vybavení

neděle 22. května 2016

Vkusné rozrušování reality s Taryn Simon

Michal Nanoru si v galerii pražského Rudolfina buduje renomé kurátora, který představuje českému publiku to nejzajímavější ze zámořské scény. Po zásadní výstavě Only The Good Ones, která byla do velké míry definována newyorskými autory, nechal do pěti výstavních sálů dovézt díla autorky ze stejného města. A tak jako třeba s Ryanem McGinleym se i s Taryn Simon strefuje do hluchého místa zdejšího výstavně-fotografického života.

Repro: Rudolfinum

Taryn Simon v sobě totiž spojuje to nejlepší jak z čisté fotografie, tak konceptuálního umění. Přestože fotografii jako takovou používá víceméně jako nástroj a sama se za fotografku nepovažuje, nechybí jejím pracem vytříbená estetika, která dokládá nejen její technickou zručnost, ale snahu propojit myšlenku s materiálnem. To je v ostrém kontrastu s diskurzem, který panuje třeba (soudě dle prezentace na artsemestru) na pražské UMPRUM a který konceptuálně zaměřenou fotografii vyděluje z výtvarných kategorií. Taryn Simon tak umí pracovat jak s velkoformátovým fotoaparátem, tak nám pomocí něj sděluje důležité informace o našem světě.

Její přístup je přitom na míle vzdálený akademickému tázání se po podstatě fotografického média. Vlastně jednoduchými nápady komentuje problémy mnohem hlubší, které sociální vědci řeší od vzniku oboru - rozložení moci, definici reality a kdo si ji a jakým právem uzurpuje. Ať už je to místnost zobrazující věci běžně skryté americké veřejnosti, nebo vitríny plné obrázků z otevřeného katalogu newyorské knihovny, kterými komentuje otázku náhodné (či vědomé) konstrukce vnímání skutečnosti, do mysli diváka se třeba i po prvotním úsměvu vkradou otázku hlubší: kdo určuje, jak bude zobrazována Palestina? Proč se tak děje? Podobná situace se pak opakuje v místnosti plné fotografií zabavených při hraniční kontrole na letišti JFK - proč bylo zrovna tohle zabaveno?

I to by možná stačilo. Simon se ale vyvarovala pasti, do které se řada autorů chytí - svůj vlastní světonázor, svoje jasné stanovisko v dílech nedává. Nabízí ideu, otázku a kontemplační prostor, ale vynechává jasné odpovědi. Její tvorba je tak v zásadě (pokud připustíme, že je něco takového možné) apolitická. Nefavorizuje jeden proud, nebo ideologii, ale ptá se po subtilních mocenských strukturách, a to bez hodnotícího dovětku.

Repro: Rudolfinum

Michal Nanoru navíc výborně promyslel adjustaci jejích děl. Na zdech galerie najdeme pověšené fotografie, uprostřed místností (u projektů, které to vyžadují) je pak umístěna vitrína s doplňujícími artefakty, stránkami z knih a dokumenty. Divák je tak veden tam a zpátky, což je cesta zpřesňující významy a rozšiřující výklady jednotlivých fotografií. Za zmínku stojí ještě vědomá práce s nevýrazným a malým písmem popisků, takže člověk se pro jejich přečtení musí k fotografii přiblížit a soustředně tak dát symbolicky textu vládu nad obrazem. Není to ale nějaký sémiotický komentář o vzrtahu dvou médií: je to další prostředek jak ukázat, že významy věcí jsou tekuté.

Jestliže první čtyři místnosti tvoří expozice katalogů, které Simon důslednou prací sbírala po dlouhou dobu (snímky ptáků z filmů Jamese Bonda, už zmiňovaný zabavený kontraband, obrazová knihovna a naposled věci skryté), poslední dvě díla jsou postavena na konci výstavy v těsné blízkosti a tvoří za dílem Taryn Simon symbolickou tečku. První z nich je online program, který vytvořila s dnes už mrtvým aktivistou Aaronem Swartzem, který zobrazuje výsledky v obrázkových internetových vyhledávačích v různých zemích a zpochybňuje tak roli obrazu jako univerzálního jazyka, druhý je pak záznam mediální manipulace z rozhovoru autorky v televizní stanici Russia Today, po jehož ukončení byla Simon požádána o několikaminutový němý úsměv pro potřeby prostřihů. Na závěr pak tyto projekty ukazují Simon v plastičtějším a multimediálnějším světle.

Galerie Rudolfinum tak za pomoci Michala Nanoru opět potvrzuje pozici fotograficky nejprogresivnější instituce. Taryn Simon představuje autorku, která hranice klasicky vnímané fotografie překračuje s noblesou, bez zbytečných a samoúčelných konceptuálních hrátek, s myšlenkou vyjádřenou zároveň jasně, ale dost vágně na to, aby divák po schodech ven odcházel s hlubokou studnicí nápadů na přemýšlení. A co víc vlastně od umělecké výstavy chtít.