Jméno Marilyn Manson bývalo spojováno s kontroverzí, někdy až perverzními zjevy hlavní tváře kapely - Briana Warnera a také s netradičním hudebním projevem, kterému dominovaly elektronické složky a tvrdé metalovější články. Že už Manson není tak úplně ve formě ukázalo album Eat Me, Drink Me, které si neslavnou premiéru odbylo v roce 2007. Dnes v roce 2009, tedy po dvou letech, se někdejší antikrist vytáhl s novým albem. Dokáže Manson očistit své jméno?
Ve srovnání s obaly Antichrist Superstar, Mechanical Animals a Holywood působí cover High End Of Low měkce. I když je tu Manson ďábelsky nasvícen, onen pocit, že držíte v ruce něco, co bude stát za to, se nedostavuje. První skladbou na desce je melancholická, pomalá a nepříliš originální Devour. První tři čtvrtiny skladby se nesou v duchu Mansonových známých vrstvených vokálů (kterých jsme si užili dosytosti na předchozí desce), brnkání na zkreslení zbavenou elektrickou kytaru a baskytary v pozadí. Nic moc. Ke konci se přidají nějaké menší ruchy, bicí až skladba vygraduje s Warnerovým aaaa aaaahhh a následným řvaním. Melodie není špatná, skladba celkově patří k těm lepším. Pretty As A ($), následující skladba se snaží být rádobytvrdou hymnou, ale to řvaní po refrénu stejně už Mansonovi nevěřím. Z celé skladby je cítit uspěchanost a zaměřenost Mansona na nenáročného posluchače, donekonečna protahované vrstvené vokály nemohou bavit dlouho, což je pro posluchače zmlsané Antikristem už moc. Hned na třetím místě se umístila jedna z nejlepších skladeb alba - Leave A Scar (která má na bonus disku i skvělou akustickou verzi). I když jde opět hudebně o sotva průměr, tak si mě skladba získala rytmičností a vtíravým refrénem "Whatever doesn't kill you, is gonna leave a scar." Manson umí i balady (v rámci možností) - potvrzuje to Four Rusted Horses s chytlavou melodií v refrénu a kombinací akustické kytary, tradičního zpěvu a opakujících se bicích. Možná jsem moc konzumní nebo co, ale mě tahle skladba baví! Vrcholem jsou pak fráze "You can't take this from me, forbidden in heaven and uselless in hell." Manson (tedy možná) se rozhodl pilotní singl (s jedním z nejhorších klipů své kariéry) zařadit na místo pět.
Arma-Goddamn-Motherfuckin-Geddon je prvoplánovou vypalovačkou, kde se Manson snaží tvářit jako tvrďák, ale jaksi se to míjí účinkem. Po prvních pár posleších nudí, jelikož nekončné mílání fráze "Arma-Goddamn-Motherfuckin-Geddon" se prostě dlouho vydržet nedá. Text je navíc opravdu hrozný, takže tohle je v kombinaci s hrozným klipem záležitost na maximálně dva poslechy, která se rychle propadá ke dnu. Takové pípání je fajn! Užijete si ho v podání MM dosyta ve skladbě Blank and White, kde se Manson pro změnu snaží zapadnou do role drsného rockera, který se prostě musí vyzpovídat. Naštěstí to zachraňuje poměrně zdařile refrén, nic ale netrvá dlouho. Průměr. Jestliže Four Rusted Horses byla solidní balada s akustickou kytarou, Running To The Edge Of The World je katastrofa. Nějak té melancholické náladě nemůžu přijít na chuť (asi jsem moc zmlsaný peckami typu Man That You Fear). Tklivé sebezpytné pasáže "Running to the edge of the world, running, running away..." u mě nepochodí.
To I Want To Kill You Like They Do In The Movies si už názvem koleduje o penále. Začíná sice normálně, ale až začnou první Warnerovy skřeky a řevy ztrácí pro mě veškerou cenu, výmazové tracky na Antikristovy měly atmosféru, nápad, styl. Tohle je kýč. WOW je další z řady skladeb s úplně mimo názvem. Bohužel i taková se samotná píseň. Sborové protahování WOW je skutečně hrozné. A nezachrání to ani docela podařený refrén. Wight Spider není vyloženě špatný, ale schází mu výraznější nápad a odlišení od zbytku alba - všechny rádobydrsné skladby jsou si totiž až nezdravě podobné. Aby toho nebylo málo dotlačil Mansonův tým na placku další pomalou tahavou skladbu - Unkillable Monster. Netřeba se dlouze rozepisovat, stačí, že skladba je nudná a neautentická až na půdu. Jednou z posledních slušných skladeb je We're From Ammerica. Ačkoliv svým názvem přimo varuje před poslechem, její text je až překvapivě výstižný (až na fráze o úžasnosti). Povedená rytmická bicí linka ve spojení s nadpozemským syntetizérovým riffem dává nadýchnout (aspoň z počátku skladby) do dob úchylného alba Mechanical Animals. Refrén pak reprezentuje "tvrdost" Mansona, ale na rozdíl od předchozích tracků tenhle nezní špatně. Pořád to ale není očekávaný hit.
Změní něco I Have to Look Up Just To See Hell? Nebudu vás napínat, nezmění. Nějak přehnanému používání ozvěn neholduji a zde si jich užijete dostatek, zvuková kulisa není vyloženě špatná, ale hřebíček do rakve skladby zatloukají právě protáhlá echa s vypjatým vokálem. Následuje další pomalá záležitost - Into The Fire, která by se mohla v klidu stát skladbou dejme tomu pro nějakou začínající rockovou kapelu, která by s ní chtěla uhranovat fanynky. Bohužel, Manson hraje už dlouho dobu. No tak! Někdejšímu mistrovi převleků a podivností přece takováhle zpověď nesedí! Trochu autentičnosti prosím. Zachrání album poslední skladba s názvem 15? Pokud by opět Manson nezpíval svým přeřvaným, nedefinovaným a vrstveným vokálem ale čistým zpěvem jako je tomu v již zmiňované Man That You Fear, nebo Coma White, šlo by o super záležitost! Škoda.
Sečteno a podtrženo, je to hodně slabé. Opravdu jste po Eat Me, Drink Me, kterému bych dal 6/10, čekali, že se Manson vzchopí a vyprodukuje něco jako Holywood? Nebo libovolný nosič od roku 2000 dolů? O to víc zamrzí, že do kapely navrácený Jeordie White a.k.a. Twiggy Ramirez nevnesl do Warnerových očí trochu pravdy. Takováhle alba (včetně Eat Me, Drink Me a poloviny The Golden Age Of Grotesque) by profíci v oboru neměli. A nedávné fiasko v Brně jen potvrzuje, že Manson už mezi špičku rozhodně nepatří.
