Už je to přes tři měsíce, co zemřel Václav Havel. Určitě si pamatujete vydatnou mediální masáž, které nešlo ani při sebevětší snaze uniknout. Paralelně se smutkem televizním však probíhal i smutek občanský, který i ty největší ignoranty nutil poslušně se postavit do řady se svojí svíčkou, zaplakat si nad panem prezidentem a stát se tak správným obyvatelem tohoto státu se správným národním cítěním. Kdo nelitoval Havlovy smrti dostatečně nebo snad nelitoval vůbec, měl zaděláno na pořádný problém. Z masy nově vzniknuvších vlastenců se mu totiž dostalo jen nadávek do ,,nesprávných čechů” a hromadného posměchu.
Zajímavé je ale to, že mezi upřímně a plačky truchlící spoluobčany se den po oné události začali hlásit lidé, kteří v době sametové revoluce ještě vůbec na světě nebyli. Odtrhnout se od matčina prsu se jim podařilo až o dva roky déle a přesto uznale pronášeli chválu na Havlův přínos demokracii.
Nechápejte mě špatně, vůbec se nesnažím jakkoli hodnotit zásluhy Václava Havla - s ohledem na můj věk a na to, že jsem vyrůstal od malička již v obrozené republice vám nemůžu podat fundovaný názor. O to víc mě překvapilo, kolik pravověrných příznivců volné politické soutěže a Havlových obdivovatelů mám ve třídě.
A dnes se ptám - kam se všichni ti vlastenci poděli?
