Předně je třeba říct, a znalí předlohy mi to jistě potvrdí, že zfilmovat něco takového je velká výzva. Román Borise Viana je expresionistický až na půdu - plný absurdních scén, snových popisů a dosti svébytné atmosféry. A hned z počátku si za tohle Gondry může připsat bod, protože přenést svět na stříbrné plátno se mu podařilo velmi dobře. Pěna dní je film plný staromilských triků, nepočítačové animace a decentního post-processingu. Záměrně a dobře dávkovaně sklouzává do kýče (který je ovšem i pro Viana podstatným výrazovým prostředkem) a na několika místech se tvůrcům daří navodit takřka dokonalou atmosféru. Postupný přechod od veselého začátku do temného konce například provází stylová (a postupná) změna barevného spektra, které v posledních minutách končí v depresivních odstínech šedi. Potud všechno správně, jenže je tu háček. Gondry svoji tvůrčí ruku neukočíroval a efektů je někdy prostě moc, a to do té míry, že někdy sklouzávají až k samoúčelnosti a potlačují obsah a sdělení snímku.
A to zamrzí, protože je silné. Kromě romantického (a posléze i bolestného) vztahu dvou hlavních postav, bohatého (a tudíž nepracujícího) Colina a křehké Chloé, má Pěna dní i hlubší význam. Na postavě do Jeana-Sola Partra (karikatury filozofa Jeana-Paula Sartra) zamilovaného Colinova přítele Chicka ukazuje Vian zdrcující vliv závislosti, kultu osobnosti a neschopnosti vzít odpovědnost za sebe do vlastních rukou. Na počátku marnotratný svět, ve kterém žije Colin, se s Chlóinou nemocí začne brzy rozpadat a na povrch se derou věci, které se stávají hlavním terčem Vianovy společenské kritiky - zaplacený soucit, vítězství peněz nad lidskostí a to, že i o velké jmění jde velmi rychle přijít.
To všechno je bohužel pod tíhou hromady vizuálních hrátek trochu utopeno, potlačeno a odsunuto na druhou kolej. Pro úžas nad tím, co se podařilo trikařům vykouzlit, divák zapomíná sledovat niterné souboje postav, jejich duševní proměny a to hlavní, co se autor snažil prostřednictvím svého díla říci. Ne, že by nebylo na co koukat, ale bez vnímání hlubší roviny je Pěna dní příliš plochá.
A dlouhá. 125 minut je hodně, ideální by byla tak hodina a půl. Kdyby si Gondry odpustil řadu zbytečných scén (které se ani v knize nevyskytují a jsou jen na efekt), mohl by celek působit celistvěji a zábavněji. Kromě výše zmíněného stojí za výtku snad jen ještě nepřirozeně zahraná postava doktora, v jehož roli s objeví sám režisér.
Takže doporučil bych jít na Pěnu dní? Určitě. Jen je potřeba se nenechat strhnout tou spoustou podnětů útočících na váš zrakový nerv a soustředit se víc na děj a postavy, ve kterých je skutečné těžiště předlohy, a tím pádem i snímku. A dokážu si dost dobře představit, že bez předchozí znalosti knížky by to bylo o dost náročnější.
Na Twitteru jsem Gondryho vyzýval, ať mě nezklame. Takže - nezklamal, ale mohlo to být tentokrát lepší.
Pěna dní
Režie: Michel Gondry
Hlavní role: Audrey Tautou, Romain Duris, Gad Elmaleh
