Předehra - dvanáct skoků, a přece jen jeden
Čtrnáct let. Tak dlouho se Barbara Probst (1964, Mnichov) věnuje fotografickému postupu, který kurátor David Korecký nazývá „multiplikací záběrů jedné scény v jednom okamžiku.“ Přeloženo: Probst najednou vyfotí několik snímků téže scény. Výsledkem jsou diptychy, triptychy nebo i rozsáhlejší série - hned v první místnosti najdeme dvanáctku fotografií zachycující autorku během výskoku. Ve dvanácti úhlech, dvanácti perspektivách. A to je vlastně vše. Můžeme se sice bavit o tom, že autorka „odkazuje k estetice a lineární naraci hraného filmu“ nebo (podle Petříčka) odkrývá „implikátní řád za horizontem určitého místa“, ale to dobré dílo nepotřebuje - a v dalších částech expozice se ukazuje, že to dílo Barbary Probst v tomhle testu obstojí.
První věta - jedno téma, čtyři stupně realizace
Kdyby Probst zůstala u focení podobných „rozhodujících okamžiků“, téma by se brzy vyčerpalo. Naštěstí hned druhá místnost ukazuje, že tenhle příběh tak nekončí. Zatímco úvodní dvanáctka je dobrým, ale esteticky nepříliš hodnotným nastíněním konceptu, ve zbytku děl Probst svoji myšlenku realizuje v řadě žánrů, poloh a typech snímků. Precizní kompozice se mísí s atmosférickými momentkami. Intimnější motivy s odtažitějšími pohledy, barva s odstíny šedi. U toho posledního stojí za to se zastavit, protože Probst rozdílného jazyka barevné a černobílé fotografie používá účelně a chytře. Příklad: diptych, první polovinou je celkový pohled na ulici, zaznamenaná na černobílá film. Temné centru města, těžká melancholie, holčička s balónky jdoucí přes přechod v levém dolním rohu. Skoro až sociálně kritický celek. Divák si je téměř jist, co autor chtěl sdělit. Střih, druhá polovina diptychu - tatáž holčička jako z prvního snímku, zachycená v detailu. Balónky hrají všemi barvami, místo smutku optimismus, nevinnost a pohoda.
Druhá věta - Imaginaci vezměte s sebou
Přestože autorka sama uvádí, že „jednotlivý obraz nedává sám o sobě smysl“, povedlo se jí to, co drtivé většině konceptualistů schází - i okleštěné o jednotící myšlenku její fotografie fungují. Třetí místnost plná portrétu je názornou ukázkou děl, kde se potkává estetická kvalita s tou duchovní. Dohromady pak tvoří celek, který člověka nutí k zamyšlení, zatímco oceňuje hezké barvy, umně vyfotografované modely a specifickou náladu některých snímků. Úplně znejistění, ač se to nemusí zdát, je výstavou hravou. Nutí diváka zapojit fantazii, představit si, jak asi vypadala celá fotografovaná scéna. Leckdy je zmatení zjevným záměrem a před trojicí fotek strávíte třeba i několik minut, než jejich vzájemné postavení rozšifrujete. A laťka se od začátku do konce příjemným tempem zvyšuje.
Postludium - Studium perspektiv
Kurátora Koreckého je třeba pochválit za výbornou strukturu výstavy samotné. Respektuje jak tematiku, tak složitost Probstiných děl - a nechybí ani absolutní vrchol. Tím je poslední místnost o třinácti fotografiích. Celek ulice. Všimneme si otevřeného okna. Pohled do okna, detail stolku s nakousnutým jablkem. Postava hledící ven. Portrét skrz záclonu z jiného úhlu. Polocelek s chodcem vedle odpadkového koše. Třináct pohledů na téže místo, spojení všech prvků z předchozích místností. Studium různých pohledů na stejnou věc, vyvedení diváka z míry, manifest tvůrčího postupu Barbary Probst. Ve finálním prostoru se asi nejvíce ukazuje pravda citátu samotné autorky: „Jen určitá kombinace a pořádek slov dávají dohromady větu, která má smysl.“
Její výstava Úplně znejistění si svůj smysl obhájila na jedničku.
Barbara Probst, Úplné znejistění, Galerie Rudolfinum, 24/4 - 6/7 2014
