Ztraceni ve světě sociální datasféry

Paralelní život, internetové ghetto, sociální bublina a závislost na přísunu nepodstatných informací ze života ostatních. Až do těhlech rozměrů u některých přerostla obsese sociálnímí sitěmi, do bodu, kdy se hra změnila v integrální součást běžného bytí. Stačí se podívat na libovolnou twitterparty, skupinu lidí, kteří se víceméně poznali jen na Twitteru - uhodnout témata rozhovorů často není vůbec těžké. Kdo koho followuje? Kdo komu dal retweet? Znáte tohohle? Co jeho Insta?

Vizualizace mých virtuálních vztahů z Mentionmap. V čárách prosvítá město z Ghost in the Shell.

Pak se nejde nezamyslet, jestli přece jen ti, kteří prorokují zánik tradičních mezilidských vztahů a jejich přesun do povrchně-virtuální podoby, nemají pravdu. Průkopník cyberpunku William Gibson se sice možná v mnohém mýlil, existenci univerzální sítě, paralelního nadreálného života, ale předpověděl dobře - jen místo datasféry máme Twitter a místo krčních přípojek iPhone v kapse.

A úroveň prolnutí sociálněsíťové hyperreality se skutečností začíná být leckdy téměř alarmující - přichází neschopnost nahlížet na ostatní jinak než prizmatem hashtagů a 140znakových zpráv, internetová přetvářka dostává nových rozměrů. Twitter je prostě plný spisovatelů, umělců a intelektuálů.

Nic proti. Twitter je "by design" prostředím, kde se musí zjednodušovat, a celý koncept sociálních sítí k pozérství a budování notně přikrášlených (nebo rovnou nereálných) altereg přímo vyzývá.
 Jenže hranice mezi nevinnou hrou a obsesí z iluzorního světa lidí složených z jedniček a nul je někdy až nesnesitelně tenká.