O kontextu vzniku fotografického hnutí Slovenská nová vlna toho bylo napsáno hodně. Jak ale díla v něm angažovaných autorů působí dnes? Může typická ukázka dobového postmodernismu fungovat i v době, kdy se míchání nízkého a vysokého, vážného i hravého posunulo zcela jinam, než když v prostředí pražské FAMU tvořili Tono Stano, Peter Župník a další?
Pro Slovenskou novou vlnu se zdá jako jedno ze zásadních témat tělesnost. Tělesnost jako prostředek, tělesnost jako motiv - a to nejen jako grafický prvek, ale jako prvek metaforický, prvek přesahující prosté sdělení "nahý člověk." Je to cesta k důsledné introspekci, smíchaná s záměrným erotickým nábojem, poloha na pomezí básně a explicitního obrazu. V kontextu dnešní snapshotové tvorby proudící z časopisů jako je Vice nebo Dazed je osvěžující připomenout si schopnost lidského těla působit nikoliv jen jako prvoplánová "šokující" (lze to vůbec dnes?) rekvizita, ale i jako předmět transcendentálního zájmu. V tomhle ohledu je Slovenská nová vlna inspirativní - ve světě plném více či méně obnažených těl nám ukazuje, že ve fotografii lze lidské tělo estetizovat (i erotizovat), ale bez redukce vedlejších významů a propadu do laciného kýče.
Na dílech fotografů Slovenské nové vlny se také ukazuje typický rys postmoderního přístupu - stírání hranice mezi hrou a smrtelně vážně myšleným tvůrčím záměrem. Autoři Slovenské nové vlny tuto hranici vědomě narušují, rozmělňují a ve svých snímcích prolínají. Je například elektrifikovaný autoportrét Tona Stana pouhým pateticky směšným cvičením nebo se nám snaží předat metaforickou zprávu? Zároveň se nelze ubránit dojmu, že v řadě případů si samotní aktéři zachycení na film Vasila Stanka, Ruda Prekopa a dalších příslušníků Slovenské vlny museli proces fotografování užívat, že pro ně samotné byl hrou. Slovenská vlna je tak v tomto ohledu výsostně postmoderní - vážné s přízemním se v ní prolíná jak v rovině samotného díla, tak procesu jeho vzniku.
Slovenská nová vlna nabourává naši představu o dvou polohách dnešní fotografie - do jisté míry maže rozdíl mezi estetizovaným pozlátkem ateliérových fotografií a upřímnou a neurvalou autenticitou momentek tak, jak je chápe americký termín snapshot. Její autoři míchají oba póly do sebe, obohacují je o další polohy, významy a zjevnou multimedialitu. Jestli je tedy na Slovenské nové vlně něco nejpozoruhodnější, jedná se nejspíše o onu krystalickou postmodernitu, která ani dnes nepřestává inspirovat.
I přes zjevnou inspiraci jinými formami si totiž drtivá většina děl této školy zachovává fotografickou podstatu, chcete-li fotografičnost. I přes leckdy razantní zásahy (škrábání do negativu, trhání fotografických papírů apod.) v ní můžeme jasně rozlišit prvotní médium. V tomto smyslu jsou díla Slovenské nové vlny důkazem, že jiná média do tvorby integrovat bez vymazání hran forem lze. Rozšiřuje tak obzory fotografů, kteří jsou ochotni naslouchat.
Důležitá je ale také ještě jedna věc, kterou si divák obeznámený se současnou fotografickou uměleckou tvorbou může z výstav Slovenské nové vlny odnést. Tono Stano, Vasil Stanko, Miro Švolík i jejich kolegové spojují dvě v dnešní době často oddělované věci - estetickou kvalitu a ústřední koncept. Až příliš často dnes vidíme obě polohy oddělené - lacině krásné fotografie postrádající hlubší myšlenku a přesah na jedné straně, koncepty vsazené do prázdných a nehodnotných forem na straně druhé. Slovenská nová vlna připomíná, že tyto polohy nejsou v opozici, že krása myšlenku nevylučuje, zkrátka: že lze být vizuálně a řemeslně kvalitní bez ztráty autenticity a rozostření významů.
Shrnuto: Nejhodnotnější vlastností tvorby vzešlé od autorů Slovenské nové vlny je schopnost klást otázky - a to někdy i celkem nepříjemné. Jaká je hranice kýče? Existuje vůbec něco takového jako chytrý akt? A mohli bychom se ptát dál. Přesto zůstaňme u toho, že pro pozorného diváka se tak jedná nejen o kunsthistorický, ale také výsostně intelektuální zážitek.
