Poslední dobou jsem zjistil, že ačkoliv jsem do ní chodil dlouhá léta, nemám už chuť si v knihovně nic půjčovat. Teda, abych byl přesný, žádnou beletrii, protože mám dobrý pocit z toho, jak se mi plní knihovna. A jedním z posledních přírůstků, který jsem navíc nedávno dočetl, je známý Coelhův román Alchymista.
Člověk se při přidávání knížky na Goodreads nevyhne tomu, aby si nevšiml hodnocení kamarádů a tak jsem ke čtení přístupoval s informací, že a) Tomáš Fojtík tomu dal jednu hvězdu a b) je to kniha, která víceméně dělí lidi na dva tábory. Já jsem se po přečtení těch pár stran zařadil spíš do toho táboru skeptického.
Tak zaprvé, nevadí mi, že je jazyk Alchymisty jednoduchý, to vůbec. Je to naopak docela osvěžující a díky tomu se to příjemně čte, rozhodně příjemněji, že romantické romány slavných ruských autorů. Podle mě je i tohle jedním z důvodů, proč je ta kniha takovým bestsellerem, přelouská ji totiž i velmi sporadický čtenář, který není zvyklý na knižní jazyk. Ale jak říkám, jazyk mi nevadí, za stylistiku nebudu Coelha hanit, tahle část se povedla.
Kde ale kniha skřípe, a to silně, je bohužel ten zbytek, který je chtě nechtě na románu fakt důležitý - postavy, příběh a pokud se má jednat o (pseudo)filozofický román tak i poslání. Ve všech těhlech věcech má Alchymista zásadní nedostatky, které mu prostě nemůžu odpustit. Tak předně postavy, ty jsou spolu s vyzněním knihy opravdu špatné. Santiago je sice sympatický pastevec, jenže když se rozhodne na základě jednoho krátkého rozhovoru naprosto změnit svůj život, zahodit vše co měl a vydá se na racionálně neospravedlnitelnou cestu kamsi za mýtickým pokladem, ztráci u mě, jako u čtenáře, kredit.
Hledej v tom symboliku, namítne někdo. Jenže k čemu je platná symbolika, když je chování hlavní postavy uvěřitelné asi jako to, když vám někdo na halloweenu tvrdí, že je pravá zombie. Pokud teda přistoupím na to, že takhle se prostě Santiago zachoval, protože je prostě takový, vychází mi z rovnice jediný možný výsledek - Santiago i je prostě idiot, což by bylo ovšem v pořádku, kdyby se jednalo o humoristickou knihu, jenže pokud máte brát vážně filozofické poselství, jehož hlavním akterém je slabomyslný primitiv tak to jde těžko.
Samotný příběh je nepřekvapivý, ale ubíhá celkem rychle a nakonec skončí tak jak nikdo určitě nečekal, že skončí (ironie). Navíc je pointa celé knihy jasná už z prvních dvaceti stran. A vidíte, pointa. Ta je totiž opravdu hloupá.
Právě poselství Alchymisty je hojně chválená věc, která změnila lidem životy a tak dále (odkazuji se na komentáře na Goodreads a rozličné fundované recenze různě se válející na českém internetu). Nemůžu si pomoci, ale to je pitomost. Pokud někoho namotivuje myšlenka, která by se dala shrnout zhruba do věty ,,Pokud něco chceš, tak to určitě vyjde." prostě není moc nosná, vzhledem k tomu, že v reálném životě se vám žádný vesmír nespojí aby uskutečnil váš životní příběh, všechno zavisí jen na vás a na tom, s čím do boje o osobní příběh vstupujete.
Souhlasím s mnohem obecnější Coelhovou myšlenkou, totiž, že by se lidé měli snažit dělat to co srdcem cítí. Jenže ono uskutečnit to fakt není tak jednoduché, jako v Alchymistovi a to je ten problém. Nejsem nějaký pesimista, jenže pokud jde o věci ne snad zrovna zásadní, ale důležité a hlubší, jsem realistou. A proto si myslím, že brát si nějaké poučení zrovna z Coelhova Alchymisty může jen opravdový a nefalšovaný, možná stoprocentní, optimista.
