(Článek určený pro náš městský zpravodaj, když už jsem ho pod nádtlakem učitelského sboru sepsal, vyvěsím ho i tady. Jen pro případ, že by to někoho zajímalo.)
Německo, Švédsko, Slovensko,
Rakousko, Velká Británie. To jsou jen některé zemí, do kterých
studenti s pomocí našeho gymnázia vycestovali. A já si do svého
seznamu díky němu přidal v září ještě Rusko.
Šestého v ranních hodinách jsme už
netrpělivě čekali na příjezd autobusu, který nás měl směrem
na východ, přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko dopravit až do
Petrohradu. První den se prakticky celý nesl ve znamení jízdy
napříč státem našich severozápadních sousedů, která byla
nedaleko Polských hranic ukončena v městečku Marijampole – zde
jsme totiž strávili první noc. Nutno dodat, že to byla noc v
hotelu neplánovaně vysoké úrovně, což polovinu výpravy, která
se zde ubytovala, velmi potěšilo.
Druhý den už byl, co se turistického
zážitku týče, rozhodně zajímavější. Ještě v Litvě jsme
navštívili Křížový vrch, umělý pahorek posázený doslova
statisíci křízů, který přežil i několik pokusů o demolici ze
strany bývalého vládnoucího režimu.
V Lotyšsku pro nás byla přichystána
exkurze do nitra Rigy, hlavního města tohoto pobaltského státu.
Prohlédli jsme si pestrou architektonickou paletu tohoto přístavu,
ve kterém Rusové počtem převyšují místní obyvatelstvo.
Po noclehu v Lotyšsku už se jelo
přímo k Ruským hranicím. Na nich jsme byli zkontrolování, naše
průvodní listy byly orazítkovány a pasy zkontrolovány. Nelze si
nevzpomenout na cenu benzínu na pohraniční čerpací stanici,
která činila dvacet devět rublů, což je, převedeno na naše,
zhruba sedmnáct korun.
Na sklonku dne jsme se dostali do
blízkosti bývalého Leningradu a v noci jsme do něj, zdrženi
zácpou na hlavní silnici, konečně dorazili. Po příjezdu jsem na
vlastní kůži poznal multikulturalitu města, když se mým prvním
zdejším jídlem stala večeře v čínské restauraci.
Následující čtyři dny jsme z
našeho hotelu pojmenovaného Polustrovo vyjížděli poznávat
památky města. Navštívili jsme většinu míst, která nám
doporučovala minulý rok učebnice ruštiny, jen namátkou –
Auroru, Petropavlovskou pevnost (s vojenskou přehlídkou), Chrám
sv. Izáka (s impozantními nástěnnými malbami a zdobením), sochu
měděného jezdce, Piskarevský hřbitov ( a samozřejmě proslulou
Petrohradskou Ermitáž, ve které jsme strávili celé jedno
odpoledne. Prošli jsme se po hlavní třídě města, Něvském
prospektu, ochutnali tradiční ruská jídla (nepříliš
překvapivě včetně boršče, který nyní nutím matku vařit
doma) a stali se svědky globalizace, která se projevovala
přítomností známých značkových obchodů a fastfoodů v ulicích
Petrohradu.
Z těch mimopetrohradských památek,
jež jsme navštívili, stojí za zmínku například Petrodvorec s
ohromným přilehlým parkem, jehož plocha čítá přes osm set
hektarů, honosný Kateřinský palác, na jehož výzdobu bylo
spotřebováno obrovské množství zlata, a sochu známého básníka
Alexandra Sergejeviče Puškina, který navštěvoval lyceum nedaleko
Kateřinského paláce.
Zbývala už jen cesta zpět. Její
trajektorie protínala vojenskou oblast Pskov, kde jsme navštívili
místní kreml, a dvě prohlídky na území Litvy – centrum
hlavního města Vilniusu (kde jsme bohužel nevyužili právě se
konající trh kvůli nedostatku místní měny) a vodní hrad
Trakai. Poslední noc jsme prospali ukolébání zvukem motoru
autobusu, který se blížil Polskem směrem k českým hranicím.
Ráno, patnáctého září, jsme se
(nebudu tvrdit, že ne) radostně shledali na náměstí Nového
Bydžova se svými rodinami. Věděli jsme, že před námi leží
hodiny vyprávění našich příhod z východu, které si po nás
vyžádají různé větve našeho příbuzenstva. Ale určitě
nebudu sám, kdo si při popisování krás Petrohradského
panoramatu s řekou Něvou řekl, že se tam ještě jednou podívá.