středa 10. října 2012

Cesta na východ

(Článek určený pro náš městský zpravodaj, když už jsem ho pod nádtlakem učitelského sboru sepsal, vyvěsím ho i tady. Jen pro případ, že by to někoho zajímalo.)   

Německo, Švédsko, Slovensko, Rakousko, Velká Británie. To jsou jen některé zemí, do kterých studenti s pomocí našeho gymnázia vycestovali. A já si do svého seznamu díky němu přidal v září ještě Rusko.

Šestého v ranních hodinách jsme už netrpělivě čekali na příjezd autobusu, který nás měl směrem na východ, přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko dopravit až do Petrohradu. První den se prakticky celý nesl ve znamení jízdy napříč státem našich severozápadních sousedů, která byla nedaleko Polských hranic ukončena v městečku Marijampole – zde jsme totiž strávili první noc. Nutno dodat, že to byla noc v hotelu neplánovaně vysoké úrovně, což polovinu výpravy, která se zde ubytovala, velmi potěšilo.

Druhý den už byl, co se turistického zážitku týče, rozhodně zajímavější. Ještě v Litvě jsme navštívili Křížový vrch, umělý pahorek posázený doslova statisíci křízů, který přežil i několik pokusů o demolici ze strany bývalého vládnoucího režimu.
V Lotyšsku pro nás byla přichystána exkurze do nitra Rigy, hlavního města tohoto pobaltského státu. Prohlédli jsme si pestrou architektonickou paletu tohoto přístavu, ve kterém Rusové počtem převyšují místní obyvatelstvo.

Po noclehu v Lotyšsku už se jelo přímo k Ruským hranicím. Na nich jsme byli zkontrolování, naše průvodní listy byly orazítkovány a pasy zkontrolovány. Nelze si nevzpomenout na cenu benzínu na pohraniční čerpací stanici, která činila dvacet devět rublů, což je, převedeno na naše, zhruba sedmnáct korun.

Na sklonku dne jsme se dostali do blízkosti bývalého Leningradu a v noci jsme do něj, zdrženi zácpou na hlavní silnici, konečně dorazili. Po příjezdu jsem na vlastní kůži poznal multikulturalitu města, když se mým prvním zdejším jídlem stala večeře v čínské restauraci.

Následující čtyři dny jsme z našeho hotelu pojmenovaného Polustrovo vyjížděli poznávat památky města. Navštívili jsme většinu míst, která nám doporučovala minulý rok učebnice ruštiny, jen namátkou – Auroru, Petropavlovskou pevnost (s vojenskou přehlídkou), Chrám sv. Izáka (s impozantními nástěnnými malbami a zdobením), sochu měděného jezdce, Piskarevský hřbitov ( a samozřejmě proslulou Petrohradskou Ermitáž, ve které jsme strávili celé jedno odpoledne. Prošli jsme se po hlavní třídě města, Něvském prospektu, ochutnali tradiční ruská jídla (nepříliš překvapivě včetně boršče, který nyní nutím matku vařit doma) a stali se svědky globalizace, která se projevovala přítomností známých značkových obchodů a fastfoodů v ulicích Petrohradu.

Z těch mimopetrohradských památek, jež jsme navštívili, stojí za zmínku například Petrodvorec s ohromným přilehlým parkem, jehož plocha čítá přes osm set hektarů, honosný Kateřinský palác, na jehož výzdobu bylo spotřebováno obrovské množství zlata, a sochu známého básníka Alexandra Sergejeviče Puškina, který navštěvoval lyceum nedaleko Kateřinského paláce.

Zbývala už jen cesta zpět. Její trajektorie protínala vojenskou oblast Pskov, kde jsme navštívili místní kreml, a dvě prohlídky na území Litvy – centrum hlavního města Vilniusu (kde jsme bohužel nevyužili právě se konající trh kvůli nedostatku místní měny) a vodní hrad Trakai. Poslední noc jsme prospali ukolébání zvukem motoru autobusu, který se blížil Polskem směrem k českým hranicím.

Ráno, patnáctého září, jsme se (nebudu tvrdit, že ne) radostně shledali na náměstí Nového Bydžova se svými rodinami. Věděli jsme, že před námi leží hodiny vyprávění našich příhod z východu, které si po nás vyžádají různé větve našeho příbuzenstva. Ale určitě nebudu sám, kdo si při popisování krás Petrohradského panoramatu s řekou Něvou řekl, že se tam ještě jednou podívá.