Jen pro pořádek si musíme určit nějaké základní axiomy, na kterých můžeme stavět - svět není přísně deterministický, svobodná vůle existuje (pomiňme teď, jestli spolu s deterministicým systémem, či plně bez něj) a že člověk je volní bytost - zkrátka řečeno, má možnost volby. Může volit mezi alternativami, pakliže alternativy existují.
Nejzákladnější otázkou, která nás musí zákonitě napadnout, je, co je svoboda. Jak ji definovat, případně jak ji obšírně popsat tak, aby onen popis vystihoval podstatu tohoto fenoménu. Definice svobody je úzce spjatá se základními lidskými právy, přičemž jedním z nejdůležitějších základních práv člověka je právo na majetek.
Majetek je totiž základ svobody, bez něj je svoboda jen nevýznamným pojmem. Soukromé vlastnictví majetku (v jeho krystalické formě, nesvázané zákony - hned osvětlím) je základem moderní společnosti, která by měla být na jeho ctění založena. Co jiného je totiž možnost nakládat se svým tělem, než jeho vlastnictví? Domnívám se, že mezi vlastnictvím těla a vlastnictvím pozemku není přílišný rozdíl - kromě toho, že vlastnictví našeho těla je v podstatě nepřenosné na jiné osoby. Někdo by mohl namítnout - co, když nás někdo vězní? Když nás trýzní tak, že nás pod pohrůžkami násilí nutí ovládat své tělo podle jeho představ? Přesto si stále zachováváme schopnost ovládat mysl, která součástí těla je. V tomto smyslu je vlastnictví těla v určitém ohledu vlastnictvím unikátním, pro naše potřeby je ale s vlastnictvím soukromým docela srovnatelné.
Jinak se můžeme dívat na svobodu jako na volnost člověka dosáhnout svých cílů a potřeb bez toho, aniž by zasahoval do volnosti druhých. Základním cílem člověka, dle mého, je život sám, člověk sám sobě je cílem - chce žít šťastný život. A svoboda je možnost tento život, v mezích daných ostatními jedinci, žít.
To tedy máme svobodu definovanou jako možnost člověka dosahovat štěstí. Konání vedoucí k dosažení štěstí by ideálně mělo být takové, jehož prostředky nebudou státem omezovány, kromě jediného. Tím je iniciace násilí na ostatních lidech, která vždy vede k omezení svobody. Volba učiněná pod nátlakem (například pokud vás ji někdo nutí učinit, zatímco na vás míří hlaveň pistole), není svobodná volba. Hlavní funkcí státu, jako garanta svobody a ochránce lidských práv, je důsledná obrana občanů proti inciaci fyzické síly ze strany druhých. A samozřejmě to platí i naopak - moje svoboda je vymezena svobodou ostatních, proto je nepřípustné, abych k dosahování vlastního štěstí využíval druhých iniciováním nátlaku - zákony zaručující tento druh svobody by měly být základem práva státu.
Pokud se na svobodu zaměříme v užším slova smyslu ve spojení se státem a jeho zasahováním do ní, musíme logickou dedukcí dojít k tomu, tak jak píše Ayn Randová (1), že stát je unikátní mimo jiné tím, že drží monopol na užívání síly, na legislativně ošetřené ovlivňování svobody. Stát může svým občanům prostřednictvím zákonů a vyhlášek omezovat život, přičemž jedinou obranou občanů je domáhání se práv pomocí justičního systému, který ovšem opět kontroluje stát. A nedělejme si iluze, že stát bere svobodu jednotlivce (zde stojí za to připomenout, že menšina je ve skutečnosti soubor jednotlivců) jako nedotknutelnou. Dobře o tom svědčí snahy o zákaz kouření v soukromě vlastněných restauracích, což je evidentní pošlapání práva na nakládání s vlastním majetkem, neboť restaurace, vlastněná podnikatelem, je soukromým statkem, do něhož podnikatel investoval svůj kapitál, a má tak plné právo s ním hospodařit dle svého uvážení.
Svoboda, která se týká nakládání s vlastním majetkem, je ze strany státu a institucí, do nichž je stát zapojený (mezinárodní organizace a podobně), pošlapávána celkem běžně - množstvím regulací a zasahujících regulatorních orgánů, které mají za cíl omezovat svobodný trh, který sám o sobě respektuje práva stran, které se směny v rámci něho účastní. Nucené vyvlastňování a například diktování podmínek podnikatelům (například navrhované kvóty na zaměstnávání žen ve vedoucích pozicích firem) dává tušit, že naše svoboda je v dnešních hybridních pseudokapitalistických systémech systematicky pošlapávána. Naše peníze (které nám nepochybně patří a jsou tudíž naším majetkem) jsou pod záminkami spravedlivého přerozdělení prostřednictvím vysokých daní stahovány do státní pokladny, odkud jsou přerozdělovány ve jménu vyššího dobra. Buďmě ale realisté, snaha vymýtit daně je utopie (přestože minarchistické teorie o státu financovaném dobrovolnými příspěvky existují). Proč nenechat lidem větší právo rozhodovat o jejich penězích a zastavit (či přinejmenším omezit) prý férové přerozdělování oněch peněz? Proč jim upírat daněmi právo na nakládání s poměrně vysokým množstvím svého poctivě získaného majetku?
Náš život je protkán snahou o akumulaci bohatství prostřednictvím produktivní činnosti, z největší části (v nejširším slova smyslu) prací. Do ní člověk vkládá svoje úsilí a snaží se pracovat ve svém vlastním zájmu, pro svoje vlastní obohacení. Racionální sobectví v tomto smyslu je vlastní téměř každému pracujícímu člověku. Prostřednictvím nahromaděného bohatství dosahuje svých dvou hlavních cílů, kterých se snaží dosáhnout všichni lidé - štěstí a přežití. Používá bohatství takovým způsobem, jaký on svým rozumem uzná na vhodné.
Z našeho vhledu do problematiky svobody spjaté s majetkovými právy můžeme vyvodit, že dnešní společenský systém není z tohoto pohledu ideální. Přílišnou mírou zasahuje do našeho majetku, čímž na nás koná násilí a pošlapává tak princip soukromého vlastnictví. Společnost anarchokapitalistická, či minarchistická je nám minimálně v blízkém horizontu zapovězena, ale to není důvod rezignovat. Postupnými kroky, mírnými reformami státního aparátu, lze navracet občanům svobodu. Snížit daně (a tak nemorální přerozdělování), důsledněji se zasazovat za obranu člověka proti násilí. Stát nemá být nepřítel občana, ale jeho ochránce.
(1) Esej „Man’s Rights,” z Capitalism: The Unknown Ideal, Ayn Rand, strana 156, vydáno nakladatelstvím Signet 2007
Poděkování patří paní Mgr. Zoje Hrodkové za návrhy k zlepšení a jazykovou korekci.
Budu velmi rád, když budete komentovat - ať už souhlasně, či nesouhlasně. Za polemiku s mými tvrzeními, premisami a vývody budu jen rád. Tak do toho! :)
