Pro mnoho lidí, hlavně vyššího data narození, je „jen" předsedou Ústavního soudu. Považovat ale Pavla Rychetského pouze za jakéhosi vlastně neviditelného arbitra u nejvyšší instance soudní moci by byla velká chyba. Je to člověk se složitým a zajímavým životním osudem, profesní dráhou a politickou činností. A výborná kniha rozhovorů vedených Tomášem Němečkem kromě toho prozrazuje i řadu nečekaných souvislostí a detailů nejen z českého veřejného života.
Není v moci tohoto článku zevrubně shrnout vše, co je obsahem Diskrétní zóny, proto jen zběžně. V dvanácti kapitolách Němeček s Rychetským rozebírá postupně jeho život od dětství, rodinných vztahů, přes začátky v právní sféře a disidentské období, porevoluční angažmá ve dvou vládách a nakonec metu nejvyšší - práci na Ústavním soudu.
Rychetský je během knihy opravdu otevřený. A to včetně situace v disentu po Pražském Jaru, vládních problémů a třeba sporů na Ústavním soudu - všechno se jmény, nepokrytě a, zdá se, upřímně. Dozvídáme se tak o pohledu zevnitř na démonizovanou opoziční smlouvu, jak náročné bylo pro Rychetského jako člověka de facto z vlády přijít rovnou na vysoký post na ÚS, pozadí prezidentské volby v roce 2003. Rychetský na tyto, a mnohé další věci, přináší svůj vlastní pohled, který není nezajímavý. To je velká přednost Diskrétní zóny.
Němečkem velmi umně vedené rozhovory (je vidět, že redaktor zná souvislosti, v oboru se pohybuje, nebojí se ptát na tělo) jsou prokládány krátkými historickými vsuvkami pro zorientování v čase a doplňujícími dokumenty - jedním z nich je například svazek StB vedený na Pavla Rychetského. A protože i samotní autoři Diskrétní zónu vnímají jako jistý druh životopisu, nechybí ani fotografie. Kromě řady černobílých i několik barevných.
Za sympatickou poslední kapitolou, která se obrací k budoucnosti Rychetského dětí, následuje sada několika textů - disentní stanoviska k dvěma nálezům Ústavního soudu, politologický projev Paradoxy právního státu a demokracie, střízlivé hodnocení privatizace a dva články ku příležitosti úmrtí Václava Havla a Otakara Motejla.
Až na velmi drobné výhrady (osobně mě mrzelo, že se nerozebíralo více téma zrušených voleb v roce 2009, či že větší prostor nebyl dán opoziční smlouvě) nelze Diskrétní zónu každému, kdo se o vývoj českého veřejného života zajímá, než doporučit. Pavel Rychetský byl jeho strůjcem dlouhou dobu a jeho vzpomínky, přestože se prý nerad ohlíží, jsou cenné.
