Když Pavel nastupoval na hlavním nádraží do vagónu, míhaly se mu hlavou různé myšlenky, což je pochopitelné, neboť Janu už řadu let neviděl. Jak moc se za ty roky změnila? Vzpomene si ještě na jejich společné chvíle? Nebo zůstanou jen u zdvořilých frází, Pavel jí předá květiny a za chvíli zase odjede? Nevěděl a o to víc se na Janu těšil. Jen škoda, že mu tak trvalo, než si na ní ve svém prací nabitém životě udělal čas - dopis s pozváním ležel vedle jeho postele téměř rok.
Myšlenky na svoje provinění zahnal do kouta a jeho mysl opět naplnil pocit příjemného očekávání. Chytil se okraje dveří a vyhoupl se do vlaku. Našel si útulné místo u okna, to aby mohl sledovat ubíhající stromy. Vedle kolejí mezitím výpravčí pískl na svoji starou píšťalku a lokomotiva se líně rozjela.
Jak cesta ubíhala, scéna vně okének se měnila. Šeď kancelářských budov, silničních obchvatů, posprejované zdi a armády manažerů v černých oblecích postupně vystřídaly dlouhá pole, stromy pokryté květy a až k horizontu táhnoucí se lesy. Pavlovi se začaly vracet vzpomínky na dětství, které prožil na venkově.
Pavel a Jana běžící podzimní alejí, bezstarostnost, která je vlastní jen dětem. Vzpomínal, jak jí kdysi, na jediné vesnické lavičce, vyznal ve stínu lip čistou dětskou lásku, kterou zpečetila utržená kopretina. Pamatuje si na to moc dobře - na to štěstí, které cítil, na večery strávené pod hvězdami, když se dotýkal jejích rtů na čerstvě posečené trávě. Nekonečnost borů, které skýtají tajemství, která dospělým tajemná nepřijdou.
Jenže, jak to tak bývá, každá radost jednou musí skončit. A Pavlova skončila v okamžiku, kdy mu rodiče sdělili, že se budou stěhovat. Za sebou musel nechat klid venkova, rozlehlost luk i Janu. A kvůli čemu? V novém bydlišti ho přivítaly špinavé silnice, hluk a zplodiny tisíců aut a rychlost, která je pro život ve městech příznačná. Dělalo mu problémy se s novým prostředím sžít. Nakonec mu ale podlehl a rozhodl se, že se stane poslušným občanem metropolitního věku.
Vystudoval základní školu, výběrové gymnázium a nastoupil na univerzitu, kde získal hodinami tvrdé práce vydřený doktorát. Díky němu pak dostal místo prominentního vedoucího v jedné firmě. Potkal několik dívek a s jednou z nich se oženil. Rodiče z něj měli radost, vydělával spoustu peněz, ve snaze zamaskovat svůj podvědomý pocit nespokojenosti si nakoupil nejmodernější výdobytky konzumního světa - velké auto, televizi a byt. Jeho bývalý život mu nakonec připomněl jen ten dopis - dopis, který teď drží v ruce, zatímco hledí z okna ven.
Ze zamyšlení ho vytrhla až přítomnost jisté slečny, která se Pavla zeptala:
„Máte tu prosím místo?”
„Ale samozřejmě, přisedněte si.” odvětil Pavel.
Zatímco si dívka odkládala zavazadla, Pavlovi se podařilo zahlédnout obálku knihy v její kabelce - Alchymista. To mu vnuklo troufalou myšlenku.
„Promiňte, mohu se vás na něco zeptat? Představte si, že pošlete svému dávnému příteli, se kterým
jste strávila dětství, dopis, kterým ho zvete na návštěvu. Po opravdu dlouhé době, co jste se neviděli. No a tento přítel, protože je hlupák, na ten dopis zapomněl a na návštěvu jede, jen si to představte, o rok později. Jak moc byste byla naštvaná?”
„To záleží.”
„Na čem?”
„Jak moc dobrý to je přítel?”
„Velmi dobrý. Vlastně, v době, kdy se znali, ten nejlepší. Ba, víc než nejlepší.”
„Tak to jistě pochopí. Pokud si na vás i po takové době vzpomněla, nebude se zlobit. Uvidíte, všechno bude v pořádku.”
„Moc děkuji, uklidnila jste mne.” odpověděl Pavel a řekl si, v povznesené náladě, že se není čeho obávat a že si zbytek cesty lámat hlavu nemusí.
Uběhla asi hodina, když dívka vstala, usmála se na Pavla, a vystoupila z vlaku. Pavel si promnul oči a při pohledu na jméno stanice shledal, že si musí dát pozor, neboť se cíl jeho cesty blíží. Poslední dvě stanice už téměř nemohl vydržet sedět v klidu, tak se na Janu těšil a v duchu vymýšlel věty, kterými se omluví za svoje zpoždění.
Když jeho nohy dopadly na beton svírající koleje na nádraží patřící vesnici jeho mládí, pocítil směs nostalgie a vnitřního klidu, že se vrací do známých míst. Byl jako v tranzu, když míjel lavičku, kvetoucí alej, svůj rodný dům. Nečekal, že na něj to místo, které si pamatoval jen v matných konturách několika v zadních přihrádkách mysli uložených obrazů, tak zapůsobí. O to víc už chtěl Janu vidět, už s ní chtěl vzpomínat na ty dávné zážitky, které jako děti společně prožili.
Nepotřeboval žádnou adresu, místo, kde Jana bydlí, si pamatoval přesně.
Když se blížil k jejímu domu, vytáhl narychlo koupené růže, strhl z nich fólii, zmačkal ji a schoval do vnitřní kapsy saka. Byly trochu povadlé, ale nic hrozného. Poslední metry už téměř dobíhal.Zazvonil zvonek.
Nikdo.
Ještě jednou.
„Koho sháníte?” ozvalo se za Pavlovými zády. Otočil se a uviděl starého muže, opírajícího se o hůl.
„Janu, nevíte, kdy se vrátí?”
Mužovy oči viditelně zbledly. Ruka držící hůl se dala do nepřirozeného kmitu.
„Milý pane,” odpověděl třesoucího se hlas, „ta už se nevrátí.” a s námahou ukázal na kmen velké lípy
kousek od domu. Vedle něho se něco lesklo v poledním Slunci.
Na náhrobním kameni, který Pavel přes vlhké oči skoro neviděl, stálo:
Jana Kvapilová
Růže udeřily s vzdechnutím o zem. Hlava se snáší do konejšivého obětí rukou.
A Pavlovi skrz prsty kanou vzpomínky. A mezi nimi i ta na jednu lavičku.
Tato povídka vznikla v rámci projektu Synchronizované psaní verze 2.0.Ostatní povídky napsané na téma Návraty si můžete přečíst zde:
http://lavieestjusteunhasard.blogspot.cz/2013/02/hra.html
