Tak zní úvodní věta knihy Budoucnost svobody z předmluvy, kterou sepsal Petr Pithart. A velmi zdařile tak vlastně shrnuje to hlavní, co se nám americký politolog s indickými kořeny Fareed Zakaria snaží na 276 stranách ukázat.
Budoucnost svobody je logicky rozdělena do pěti kapitol, z kterých každá se věnuje určité vymezené části, všechny pak dohromady souvisí s termínem, který slýcháváme denně - s demokracií. A přestože byla napsána už v roce 2003, popis současného stavu a problémů i vyspělých států je neméně aktuální. Ale popořadě.
Hned na úvod se podíváme do historie - projdeme si, jak se postupně rodila šlechtická třída (tedy budoucí základ demokratických elit), omezovala se moc panovníků a kapitalismus dal zrod mnohem větší svobodě. Ruku v ruce s tím Zakaria ukazuje pro někoho možná překvapivý fenomén - demokracie nemusí jít ruku v ruce se svobodou. Svobodu Zakaria definuje jako ústavní liberalismus, ústavou zaručená základní práva a svobody v širokém slova smyslu. A hned i na historických státech dává příklady neliberálních demokracií (Rusko) a liberálních autokracií (Tchaj-wan). Už tady začíná být jasné, co je hlavní tezí Budoucnosti svobody - automatická, ničím nepodložená demokracie je odsouzena k záhubě a nefunkčnosti.
Celá jedna kapitola je věnována Islámu a problémům, kterým čelí. Kromě očividných hrozeb fungující liberální demokracii jako jsou nacionalistické tendence a extremistické sklony náboženských skupin poukazuje Zakaria na velmi zajímavou věc - demokratizační procesy mají možnost uspět prakticky jen tam, kde stát zcela nežije ze svých nerostných surovin. Podle něj jsou tzv. rentierské státy, které vydělávají peníze jen díky ropě, a společnosti je obývající apatické, spoléhající se pouze na příjem ze suroviny a nemají motivaci dělat něco navíc, starat se o chod své země více a tudíž ztrácejí zájem o demokratizaci. Tam, kde se občané musejí o úspěch snažit je demokratizace a uvolnění poměrů, liberalizace hospodářství, přirozenějším procesem.
Zásadní je pro Zakariu téma reformace afrických států. Přesvědčivě argumentuje, že snahy o zavedení demokracie stejně nakonec vedly k diktatuře - lid si zvolil opět tyrana, případně byl stát rozdroben a ovládnut oligarchy. Samotná demokracie nic neřeší - je potřeba ji podepřít vládou práva, ekonomickými reformami a osvětou. Ne nadarmo tu Zakaria zmiňuje i onu magickou hranici 5000 - 6000 dolarů na hlavu, po které přichází demokratizace a snahy o ní mají smysl uspět.
Opravdu zajímavé to začíná být v souvislosti s posledním velkým blokem, který analyzuje problémy amerického politického systému (připomínám, že z roku 2003), který dle Zakarii demokratizací zásadně utrpěl. A to může být varovný prst pro všechny, kteří volají po bezstranické politice, široké demokracii a obrovské kontrole veřejnosti. S tím, jak se otevíral veřejnosti Kongres, tvrdí Zakaria, dostávaly větší a větší prostor lobbistické a jiné zájmové skupiny, které mají přímý vliv na rozhodování v zákonodárném sboru. Kvůli tomu, že jsou kandidáti stran do parlamentu v Americe voleni lidem, mění se kampaň politiků na kampaň se smyslem zlákat co nejvíce sponzorů, kteří logicky chtějí něco na oplátku. Demokrati a Republikáni jsou podle Zakarii pouze slupky, skutečné politické strany v Americe neexistují, rozvrat státního pořádku nepolitickými tlaky dorostl obrovských rozměrů. Tak si to nepřál ani James Madison.
S úpadkem fungující demokracie souvisí podle autora i úpadek elit, který přišel s orientací společnosti na konzum a konkurenci. Právníci, lékaři, novináři - ti všichni jsou v knize zmiňovány jako oběti bezohledné konkurence, která z nich smyla mravní zásady a společenskou prestiž. Sloužit ve státní správě už není hodno obdivu, ale setkává se s opovržením. Demokracie opírající se o pouhý lid, bez morálně integritních elit je odsouzena k chaosu a nemůže uspokojivě fungovat. V tomto smyslu je Budoucnost svobody i velkou kritikou současných poměrů ve společnosti - a nevynechává ani náboženství a kulturu, která se posunula vlivem trhu od sloužit/informovat/vzdělávat k pouhému bavit a vydělat. V tak trochu kontrastu s tímto trochu levicovým názorem je pak jeho kritika současné církve. Tam, kde původní protestantismus vychovával morálně uvažující jedince, plodí současné popkřesťanství lidi, pro které je náboženství jen zábavou.
Jako řešení krize demokracie Zakaria navrhuje, nepříliš překvapivě, její omezení. Poukazuje na to, že nevolené instituce (FED, Nejvyšší soud) dokáží uvažovat v horizontu delším, než je jedno volební období, těší se důvěře občanů a mají vizi, koncept. Proč by se nemohla podobně řídit daňová správa? Když ne v Americe, tak proč to takto neudělat v zemích, které mají se zaváděním demokracie problémy? Ptá se Zakaria.
Budoucnost svobody je velmi zajímavou knihou. Má historický, společenský a politický rozměr. A jak sám autor píše, není to ale historická studie - je to umně sepsaný soubor nápadů, komentářů, glos a úvah, z nichž některé mohou přispět k vylepšení demokracie. Nakonec i Fareed Zakaria končí knihu optimisticky - vírou v to, že se ji podaří vylepšit, když se budeme snažit.
Velmi mě mrzí, že jsem si začal dělat poznámky až ke konci - v knize je zajímavých věcí ještě o dost víc, než je v článku - problém Indie, proč je Afrika tak chudá (hodně překvapivě - kvůli geografii), podrobný vývoj ústavního liberalismu a další fajn věci.
Fareed Zakaria: Budoucnost Svobody, vydala Academia 2012
