Murakamiho Norské dřevo takovou knihou je.
Vprostřed všeho je hluboká láska, láska trvalejší a silnější než smrt. Láska hlavního hrdiny Tórua, který při příletu do Berlína vzpomíná na závěr sedmdesátých let, k půvabné Naoko. Na více než dvou stovkách a padesáti stranách Murakami nechává Tórua vypravovat příběh, který není jen příběhem o lásce, ale i o vztahu jedince a společnosti, o revolučních náladách mladých japonských univerzitních intelektuálů a také o přátelství. A smrti.
Víc prozradit s čistým svědomím nemůžu - Norské dřevo je totiž mozaika plná lidských osudů, příběhů a vztahů, s krásně prokreslenými postavami a výtečným jazykem. Střídají se v něm až snové a básnické pasáže s naturalismem, který se nesnaží skrývat ani ty nejintimnější části partnerského vztahu.
A je to tak dobře, protože díky tomu je to příběh uvěřitelný, opravdový a nabitý emocemi. Nutno dodat, že spíše těmi špatnými.
No, mám pocit, že slova jsou už zbytečná.
Běžte a tu knihu si přečtěte.
