Útlý příběh pojednává o slovinské dívce Veronice, která se rozhodne zabít předávkováním sedativy. Pokus se však nepovede a Veronika se probouzí ve Vilette, vyhlášeném sanatoriu, kde se dozví, že si poškodila nenávratně srdce a zbývá ji jen pět dní života. Jak s nimi naloží? A co na to ostatní obyvatelé psychiatrického ústavu? A o co jde tomu podivnému řediteli Igorovi?
Docela slušná zápletka v nezvyklém prostředí (Coelho si během svého života v podobných zařízeních pobyl) slibuje mnohé. A bohužel přijde zklamání. Ne po stránce literární, protože ta je v pořádku. Styl je svižný, čtivý, suchý a sedí. Jenže problém je jinde, a sice v druhé nejdůležitější části epického díla - postavách.
Hlavním nedostatkem je to, že Coelhovi se prostě nepodařilo z Veroniky, schizofrenika Eduarda, doktora Igora a dalších stvořit něco víc, než jen metafory a chodící sborníky pseudofilozofických citátů. Jsou to postavy celkem ploché, které mají jasnou a šablonovitou úlohu. Podobně plytké je vlastně i myšlenkové vyznění díla, které se dá shrnout do jedné věty - nedělejte to, k čemu vás tlačí společnost, ale žijte svůj život, nenechte se svazovat a jednejte tak, jako by každý den měl být váš poslední. A to je na i na knihu, která má jen sto padesát stran, poněkud málo.
Myšlenky samotné jsou sice na první pohled docela dobré a sympatické, jenže se opět ukazuje to, že Coelho je král dobře sedících citátů, ve kterých se začnou za chvíli objevovat díry. Žít život naplno, žít jej pro sebe a šťastně je jistě skvělé, ale stále existují lidé, kteří z nějakých důvodů (finančních, rodinných apod.) nemohou. Stejně tak přehnaná kritika společenských konvencí se po delším zkoumání ukazuje jako utopická vize - konvence mají svoje místo, mají svůj smysl a bořit je všechny je nesmyslné. Ale abych jen nekřivdil - jistě existují lidé, na které životní postoj některých hrdinů (jít s davem, bát se změny za cenu ustrnutí a podobně) jde beze všeho aplikovat. Ale jak to tak bývá, zcela jednoznačné to není.
Dobré naopak je, že kniha donutí k zamyšlení. Inspiruje k přemýšlení o hodnotovém žebříčku, přístupu k životu, ke světu, k práci a k duchovnu. Může někomu pomoci objevit nové stránky sebe, podívat se na věci z jiného úhlu. V tom je její jednoznačné plus, které zmíněnému Alchymistovi schází. Tam, kde Veronika se rozhodla zemřít může sloužit jako dejme tomu prvotní impuls k nějakým dalším úvahám (a třeba i činům), tam je Alchymista pouhou pohádkou o tom, že když si něco opravdu přejeme, tak se to splní.
Pochválit kromě prostředí lze ještě jistou obrazotvornost (měsíc s klavírem, Lublaňské náměstí), pěkný nápad se vstupem samotného autora, dobře zvládnuté vnitřní monology. A rozumně dlouhý rozsah - ruku na srdce, delší formát by vyžadoval diametrálně jiný přístup k tématu.
Kolem a kolem, Veronika se rozhodla zemřít není propadák. Je to příjemně se čtoucí kniha, která neurazí. Může rozproudit úvahy, vyvolat dobrou atmosféru a potěší srdce perverzních čtenářů pasáží o masturbaci hlavní hrdinky. Ale v jádru je to stále typický Coelho - lidový autor, který naoko sděluje hlubokou a velkou pravdu.
Ta ale taková není.
(Kniha ode mě dostala na Goodreads 3 z 5 hvězdiček)
