pátek 1. března 2013

Přehnané představy


V malé vesnici bydlel jeden kluk. Musel dojíždět do vedlejšího města, kam přestoupil po pár letech, a tak ho děti neměly rády. Nikdy se za dobu své školní docházky v tom místě s kolektivem nesžil - uzavřel se do svého světa, který byl pevně vymezený zdmi jeho malého pokoje. Jak postupně rostl stoh jeho vysvědčení, zvětšoval se objem jeho knihovny - únik z reality, kde nebyl nikým, si našel v knihách.


Čím byl starší, tím více zjišťoval, že ho to táhne k poezii. Miloval Rimbauda, Apollinaira a Keatse. Hodiny literatury byly ve škole jediné, na které se těšil a během kterých si pilně zapisoval.

S prvními vlastními pokusy o básně začal už při nástupu na gymnázium a v maturitním ročníku mu jich v šuplíku leželo pěkných pár desítek.
Po přestěhování do velkého města se mu v hlavě začal rýsovat plán na vlastní básnickou sbírku. Konečně ho někdo ocení, konečně ho budou lidé mít za co rádi, říkával si po večerech, když po přednáškách upravoval svoje básně, vymýšlel nové a snažil se dát svému vznikajícímu dílu nějakou strukturu.

Dokonce se spřátelil s jistou dívkou, která ho dovlekla do místního literárního kroužku a tam si udělal poprvé v životě něco, co by se dalo nazvat přáteli.



Po svém prvním roce na vysoké škole už si byl svým dílem jist. S pochvalnými komentáři jeho nových známých dal dohromady rukopisy dvaceti básní, opsal je na psacím stroji a rozhodl se, že je odnese do nakladatelství.
Vybral si jedno, které bylo známé svým přístupem k poezii - s oblibou vydávalo už mnoho let mrtvé klasiky a v literárních kruzích mělo jméno.

Nakladatel byl statný chlapík, který seděl rozvalený v podlamující se židli a do popelníku právě odklepával dohořívající cigaretu. Po jeho stole se válely hromady papírů, na kterých se pomalu usazoval prach a rozežíral inkoustem psaná písmenka.

„Takže vy chcete vydat tadyty vaše...mmm...básně, jo?"
„Rád bych."
„Tak to dejte sem," ukázal nakladatel tlustým prstem.
Na jeden ze stohů přibylo pár listů.
„Ještě mi dejte svoje telefonní číslo, my vám zavoláme."
Nadiktoval mu ho a nakladatel si ho zapsal na papírek, který si strčil do kapsy u košile.
„Děkuju mockrát, už jen za to, že to vůbec zvážíte. Víte, dal jsem do toho hodně," řekl.
„Hmmm...jojo, dáme vám vědět," odvětila postava, která právě vytahovala z krabičky další cigaretu.
Zatímco nakladatel šátral po kapsách, on vyšel ven.
Snad to vyjde, řekl si. Strávil jsem nad tím tolik času, dal jsem papíru tolik energie, to musí vyjít.

Dal nakrmit holubům a šel domů, čekat.

Zvonek zazvonil za pár dní. Dychtivě zvedl sluchátko a skoro se bál slyšet odpověď.
„Musíte to přepracovat, je to moc romantické. Pak bysme to možná mohli pustit ven." ozvalo se.
Nebyl moc rád, ale řekl si, že nakladatel přece ví nejlíp, jaké básně táhnou. A určitě mu jich prošlo rukama tolik, že přece zná rozdíl, mezi dobrým a špatným.
Rozhodl se tedy dát znova do práce.
Svoje texty několik dalších týdnů zkoumal a přepisoval. Téměř nespal. Snažil se dostat z nich ten patetický tón, který mu v telefonu vyčítali. Potlačil svoje srdce, škrtal řádky, trhal papíry a nakonec padl vyčerpáním přímo na psacím stole.

S vypětím všech sil po probuzení do nového dne nastrkal papíry do psacího stroje, přepsal opravené básně a s kruhy pod očima se vydal v ranní mlze za nakladatelem.

Přišel brzy, ještě před začátkem pracovní doby, a potkal ho, když odemykal hlavní dveře.
„Co chcete?" zamračil se nakladatel.
„Nesu vám," zadýchal se, „ty opravené básně. Je to méně romantické, jak jste chtěl."
Chlapík se na něj otočil a pak se na jeho tváři objevil široký úsměv.
„Výborně, dejte mi to a já vám zavolám."
Natáhl ruce směrem k papírům, které mu podával.
Poslední, co viděl projít dveřmi, byly dvě slova - Sbohem, odcházím. Název jedné jeho básně.

Čekal. Snažil se zklidnit se čajem, ale nepomáhalo to. Zkoušel spát - nešlo to. Ale tentokrát opravdu věřil - jeho básně přece byly už dokonalé! Už není nic, co by mohlo nakladatelovi vadit, vždyť mu vyčítal jen tu romantiku - a ta už tam není! Říkal si, zatímco ležel na své kolejní posteli.

Zazvonil telefon.

Zvedl sluchátko.

„Zdravím, volám ohledně těch básní... je to lepší, to určitě. To rozhodně. Ale... chybí tomu taková nějaká fazóna. Aby to lidi víc bavilo, víte. Moh' byste třeba ubrat metafory - lidi nechtějí číst metafory, je to na ně moc složitý, tak to byste moh', ne? Ale je to fakt dobrý, zkuste to nějak upravit, tentokrát to bude nejspíš fakt naposled."

Sluchátko mu vypadlo z rukou, praštilo sebou o stěnu  a malinký reproduktor se rozlétl na tisíc kousků.
Není to dost dobré. Není to dost dobré, znělo mu hlavou. Ale nakladatel přece ví, co se hodí. Co se prodá. Věřil jsem svým básním, měl jsem dojem, že už lepší být nemohou. Ale nakladatel, ten je v oboru dlouho, ten přece pozná kvalitu. Stačí to už jen jednou změnit, jednou opravit - už jen jednou - a bude spokojený!

Začal kouřit a pít černou kávu. Proseděl další noci u psacího stolu. Zboural přirovnání, zahodil věty, které mu připadaly krásné, ale byly na první pohled složité. Snažil se mírnit. Jen to nepřehnat, opakoval si. Některé básně úplně přepsal, až z nich zbyla jen torza původní podoby.

Po několika probdělých nocích mu před očima ležely papíry s opsanými básněmi. Měl pocit, že už je to to, co nakladatel ocení. Co se mu bude konečně zamlouvat!

K večeru byly ulice plné lidí. Propletl se davem, sebral všechny síly a vyšel schody vedoucí do kanceláře.

Papíry hodil na stůl.
Nakladatel zvedl oči.

„Tady to je. Moje finální dílo."
„Dobře, dobře, podívám se na to a dám vám vědět, jo? Zavoláme si," odpověděl vesele nakladatel.

Beze slova opustil kancelář a vydal se domů.

Tam si znovu přečetl, co vlastně nakladateli dal. Četl pomalu, slovo za slovem, verš za veršem. A čím déle držel zrak přilepený na stránkách popsaných jeho vlastních inkoustem, tím více se v něm probouzel zlý pocit. Pocit hnusu.

Ty básně nebyly ze srdce.
Nebyly krásné.
Byly stupidní.
Byly neupřímné.

Začal brečet a své pero mrštil proti zdi, až se rozbilo a obarvilo nahnědlou omítku modrou barvou. Potom si lehl na svou postel a usnul.

Druhý den vstal brzo. Uvařil si kávu a s nepřítomným výrazem ji vypil, zatímco pozoroval lidi proudící ulicí. Jdou s ohnutými hřbety, pomyslel si.
Oblékl si kabát, dovnitř si dal papíry s básněmi a vydal se na procházku.

Jak se k němu blížila silueta mostu, zapálil si.

Lidi nepochopí proč, pomyslel si těsně předtím, než skočil.

...

Jistý novinář dostal od šéfredaktora za úkol napsat zprávu o chlapci, který se zabil skokem z mostu. A protože od přátel toho hocha zjistil, že byl prý dokonce básník (což se do novin vždycky hodí, tragičtí hrdinové táhnou) a že udržoval nějaké styky s jistým nakladatelským domem. Novinář se tedy vydal do něj, celý dychtivý vyčenichat nějaké informace.
Když otevřel vchodové dveře, zjistil, že v budově právě probíhá nějaká akce - asi představení nové knihy.
Statný chlapík stál na pódiu a hovořil k postavám usazeným pod pódiem.
„Je to tragická událost - a všem pozůstalým samozřejmě projevujeme hlubokou soustrast. Přesto ale i díky nám bude Tomáš žít dál - rozhodli jsme se vydat, bohužel posmrtně, jeho sbírku. "

Pracovnice nakladatelství rozdaly přítomným exkluzivní kopii. Novináři se podařilo taky jednu vymámit. Otočil ji a jeho oči začaly číst popis:
„Složitý metaforický jazyk se v této sbírce setkává a romantickými obrazy, které zobrazují nejintimnější city mladého srdce."

A zatímco četl, o pár pater výše, v kanceláři s popelníkem plným nedopalků, sekretářka skartovala dvě útlé hromádky papíru.
Jednu s nápisem Tomáš 2
A jednu s nápisem Tomáš 3.