Za sebou mám několik her od Becketta, Plešatou zpěvačku od Ionesca a Audienci. To pravé ale zažijete naživo, v divadle, při regulérní inscenaci, kdy hru vidíte na vlastní oči a slyšíte na vlastní uši.
Smějete se nesmyslnosti dialogu mezi Vladimírem a Estragonem, chechtáte se při pohledu na Luckyho monolog a křivíte smíchem ústa, když Pozzo začne řešit ztracené hodinky.
A pak vám to dojde.
Protože se smějete sobě. Dnešní době. Světu. Nesmyslnosti lidské existence a pomíjivosti lidského života. V tom je Beckett skvělý - umí správně nastavit zrcadlo. V jistém slova smyslu je stěžejní hra absurdního dramatu jen řádně zveličeným popisem skutečnosti.
Jen se nad tím zamyslete. Kolik je lidí, kteří nevědí, co s životem a čekají na někoho, kdo jim ukáže jak? Opravdu vám dává vše, co od vás společnost očekává, smysl? Beckettovo pojetí absurdního divadla povznesené díky ovlivnění existencialismem do polohy reflexe vašich vlastních pocitů přesně sem míří.
Stejně tak vy se můžete stát Estragonem, který tuší, že chce změnu, ale není odhodlán ji udělat.
Ve výsledku může být na první pohled nesmyslný žánr (proč by někdo chodil na hru, která, pokud se na ní díváme klasickou optikou, vlastně nedává smysl?) velmi inspirující. Čekání na Godota pojímá lidské bytí komplexně, ve dvou aktech se na vás navalí odrazy mezilidských vztahů, vlastního prožívání i osobní roviny - čekání na nepřicházející, očekávání nesplnitelného a neschopnost s tím něco udělat.
A v tom je obrovská síla absurdního dramatu. Neplatí to samozřejmě jen pro Becketta, ačkoli ten je z toho, co jsem četl, asi nejpropracovanější. Havlovi se s Audiencí zase povedlo skvěle vykreslit absurditu mentality socialistické společnosti, Ionesco staví na ne tak hlubokých základech a jeho nesmyslnost je spíše komická, než tragikomická jako ta Beckettova.
Na absurdní drama můžete koukat jako na žánr vlastně zbytečný, který prvoplánově staví na tom, že ze hry moc moudří nebudete, nebo jako na škatulku, která má velkou sílu. A absurdita je pro ní jen uměleckým prostředkem jak se vyjádřit k zásadním otázkám, které filozofie řeší už od pradávna:
Kdo jsme a kam jdeme?
