Pro ty, kteří sledovali celou kampaň, není dokument žádným překvapením. V zásadě potvrzuje obraz, jaký jsme si o aktérech udělali, slouží tak jako připomenutí nedávno proběhlého. Spolu s celým kinosálem si tak připomenete památné okamžiky volby a především v první polovině (rozuměj před koncem prvního kola), se budete dokonce i často smát.
Nechybí Zemanovy klasické průpovídky, „buchty od buchet, co pečou buchty", roztomilý komparz držící Jiřímu Dienstbierovi volební plakáty při ohlašování kampaně a leckdy vtipně použité střihy, při nichž celý sál propukal (včetně autora) smíchu. Rozverná atmosféra se láme v okamžiku, kdy jsou postupující do dalšího ringu jasní - druhá hodinka se tak odvíjí v tempu, které odpovídá vývoji kampaně. Stává se vyhrocenější, ostřejší a míst pro vtip citelně ubývá.
Výmluvné jsou scény z konce dokumentu, kdy do sálu Miloše Zemana dorazí rozesmátý Šlouf, který se rozhodne zcela ignorovat přihlížející novináře. Samotný pohled do volebních štábů nepřináší nic překvapivého, ale dobře reflektuje to, co jsme mohli vidět ze strany těch, na které působily.
Vedle profesionálních skupin za Janem Fischerem, Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem se v ostrém konstrastu ukazuje „bytový" brífink Táni Fischerové angažovaní nadšenci Vladimíra Franze. A nejde zapomenout ani na Přemysla Sobotku, který celým dokumentem proplouvá příznačně jako sólista.
Hledá se prezident si neklade na cíl být popisným snímkem, protože z něho samotného si budoucí studenti politické historie moc neodnesou - na to je příliš povrchní a zaměřený na efekt. Ale jako doplněk suchých skript a učebnic se hodí výborně. Extrahuje a servíruje na ploše okolo stovky minut (která se mi místy zdála až moc dlouhá - zkrátka jsem se občas nudil) především pocity a emoce, které jsme ve spojení s kampaní prožívali. A tak je to dobře.
