sobota 30. března 2013

J. H. Krchovský - špinavé zrcadlo našeho světa

JAK BUDE PO SMRTI? - TOBĚ DOST TĚŽCE...
není co závidět; netěš se, - těš se!
ale ne, duše má, čeho ses lekla
- očistce, mučení, plamenů pekla?
to je moc humánní, mírné a všední...
Jak bude po smrti? Tak jako před ní

Vezměte nejpesimističtější text, který máte po ruce. Máte? Vynásobte míru beznaděje deseti a pak možná, jen možná, bude dosahovat tónu, který proplouvá celou tvorbou novodobého dekadenta J. H. Krchovského.



Přestože je Krchovský ideovým následovníkem generace básníků z přelomu devatenáctého a dvacátého století (Rimbaud, Gellner, Baudelaire a další), oproti němu jsou to vyslovení žabaři. Zatímco jejich jazyk si s odmítáním světa a zavedených pořádků pohrává pomocí metafor, symbolů, jambického rytmu a konstrukcí, k jejichž rozluštění musíte nad každým textem trávit dlouhé minuty, Krchovský sází svá slova otevřeně, sprostě, v pravidelném a precizním rytmu. Stává se tak skutečným sběratelem hnusu, katalyzátorem špíny a zla.

Krchovského tvorbu lze charakterizovat několika klíčovými slovy, kolem kterých se jednotlivé básně točí - ženy, smrt, hnus, sobectví. Od počátků v osmdesátých letech, kdy publikoval ještě jako člen undergroundové scény, jsou pro jeho poezii charakteristická nahá, přímá pojmenování. Nenávist k okolnímu světu, maximální cynismus (tváří v tvář téměř čemukoli, i sobě samému), život stejně útrpný jako smrt.

Odpor, ztráta iluzí a absolutní upřímnost k sobě samému. Tak lze charakterizovat část tvorby J. H. Krchovského, která se obrací k sobě, jejímž hlavním motivem je básník sám - esence úpadku morálky, ponořená do alkoholu a cigaretového kouře hnaná vpřed bestiální touhou po ženském těle. Vyvrcholením je pak jediná rozsáhlejší báseň Epos mumie na cestách, kde hlavní postavou je z katakomby vykopaná mrtvola. Stylizace básníka do role něčeho, co stojí mezi životem a smrtí, je pro Krchovského typická.

JAZYK MI LEZE Z ÚST A HLAVA SE MI TOČÍ
nemohu snést ten pohled, pohled vlastních očí
a stísňující, neodbytný pocit viny
- já nejsem já. A nejsem ani nikdo jiný


Pokud bychom však měli uvést nejčastěji se vyskytující motiv, je to sex a ženy. Důvodem fascinace Krchovského pohlavním aktem (a když jsme u toho i pohlavními orgány všech zúčastněných) je kromě (v jeho případě téměř bestiální) pudové touhy i postoj vyjádřený v básni ze sbírky Leda s labutí - a dál se točí svět, theatrum mundi / a dál se točí svět okolo ku*dy. Odsuzovat autora na základě používaných výrazů by ale bylo krátkorazké.

Vulgarita a fascinace lidovými pojmenováními má totiž u Krchovského význam. Vlastně, významů několik. Jednak to je překračování klišé a tabu, která jsou držena pod pokličkou jen společenskou dohodou, že takhle o tom slušní lidé nemluví - vlastnost tolik typická pro básníky dekadentního střihu. To je jedna rovina, která ale není ta nejdůležitější - je tu ještě jedna osa, která ukotvuje Krchovského poezii v kritické rovině.

Ona je totiž brutálním zrcadlem, které autor nastavuje naší společnosti.  Pobuřuje a ukazuje jí vlastní pokrytectví, kterým skrýváme to, že o popisovaných jevech uvažujeme v určitých situacích stejně a žádná krásná slova nemohou zakrýt pudovou povahu sexu, manifestovanou do tělesného chtíče. V tom je síla jednoduchých a pochopitelných veršů, které Krchovský předkládá. Umožňují nám nahlédnout do našeho vlastního nitra a třeba si potom i přiznáme, že jsou okamžiky, kdy vlastně nejsme o moc víc než iracionálnem hnaná zvířata.

MÉ „RÝMY“... - MOHU ZVÁT SVÉ BÁSNĚ SVÝMI?
já jsem je nepsal; já byl napsán jimi...

Pokud se chcete s tvorbou J. H. Krchovského seznámit vcelku, nelze nedoporučit souhrnnou knihu Básně sebrané od nakladatelství Host, kde najdete téměř celé autorovo dílo.


Ukázky: J. H. Krchovský - Básně sebrané, Host, 2010
Foto: Kavárna Host