Moje druhá Murakamiho kniha, po Norském dřevu. Těch pět set stran kupuju na Václaváku, nevím o čem jsou, na Twitteru mi ji doporučovali. Je to oblíbený román jeho amerického překladatele - to mi stačí. Čekám něco podobně citlivého jako příběh o Naoko a Watanabovi. A ono sci-fi. Bezejmenný hrdina, dvě frakce - kódmani a kalkulátoři. Hlavní hrdina je kalkulátor, co dostane sakra divnou zakázku, mimo jeho domovskou organizaci Systém, které po krku jde konkurenční Továrna. Magická scéna z výtahu. Střih.
Druhý svět. Město, které je obehnané zdmi. Kouzelná zvířata, podivní lidé. Musíš odhodit svou duši, říkají mu. To je Konec světa. Imaginativní, podmanivý. Během čtení v mysli samy vyvstávají obrazy, fantazie pracuje naplno. V hlavě mi hraje animovaný film, něco mezi anime a evropskou školou.
A v protikladu je Wonderland. Už brzo zjišťuju, že tahle kniha nebude normální. Jako normální se tváří, ale sem tam skrz písmena a odstavce vytryskávají ven znaky subtilní šílenosti. Je tam, schovaná, viditelná až při celkovém pohledu, kdy si uvědomíte, že tahle kniha není normální. Střih.
Hlavnímu hrdinovi se obrátí život naruby. Potká šílené postavy, jeho klid je ten tam. Přesto vše komentuje cynicky, sebeironicky tak, jako kdyby se ho to vůbec netýkalo. Jediná chladná hlava uprostřed maelstromu. Pokračoval bych dál, ruku mi ale drží pravidlo minima spoilerů - připravit čtenáře o zvraty by byl v tomhle případě velký hřích.
Úsporný, ale krásný jazyk, takhle nějak si představuju magický realismus, byť Marquéze jsem nikdy nečetl. Dvě části se proplétají, vlní a ke konci začínají spojovat v jednu, simultánní linku. Vyrcholení, konec. A doslov. Střih.
Překladatel hovoří o kritice konzumu, japonské společnosti a Murakamiho symboličnu, o alegorii totality. Nepochopil jsem, nepoznal jsem, říkám si. Více vrstev není pro mě. Ale stále mi zůstávají kouzelné postavy, imaginace a skvěle, napínavě sepsaný příběh. Krásná krajina města, obrazy Tokia, zář lebek jednorožců.
I bez postmoderny.
