Díky internetu si můžeme svůj vkus vybírat sami

Když jste se v minulosti chtěli stát umělcem, potřebovali jste zpravidla bohatého člověka, který by zafinancoval vaši tvorbu a zaručil se za vás. Kupce a šlechtice posléze nahradily vydavatelské domy, značkové galerie, sběratelé umění - prostě nějaké osobnosti či instituce, přes jejichž síto museli mladí umělci projít, aby se o nich vědělo. Internet otevřel možnosti, jak svoje umění prezentovat bez nutnosti překonávat tenhle filtr. A napadá mě fascinující myšlenka - o jak moc zajímavých a skvělých děl jsme přišli, protože někdo autorovi řekl ne?

Peggy Guggenheimová, patronka Jacksona Pollocka (zdroj)

Neberte mě špatně - internet není samospásný. Pro umělce, který touží po světovém věhlasu, chce vystavovat v nejlepších galeriích, vystupovat na Glastonbury nebo prodat miliony kopií své knihy, je zázemí profesionálních společností nepostradatelné. Crowdfunding je sice pěkné, moderní slovo, ale podle všeho velkém a pro neznámá jména zas tak dobře nefunguje. Nemyslím si, že role vydavatelů a patronů bude nějak výrazně upadat. Tvrdím jinou věc - pro člověka, který chce svoji tvorbu prezentovat (a nemá tak úplně ambice na ní vydělat či se jí proslavit) byl internet dar z nebes. A pro konzumenty umění tím pádem taky.

YouTube, Tumblr, Soundcloud, Flickr, Blogger, 500px, Wordpress, Instagram. A spousta dalších. Tam všude můžete nahrát výsledky svojí tvůrčí činnosti, propagovat je s minimálními náklady třeba přes sociální sítě a pouštět tak svoje umění do světa. A my ho můžeme vyhledávat. To, co objevíme, už nezáleží na rozhodnutí ředitele muzea. Jde o to, jaký čas chceme hledáním něčeho dobrého strávit.

Samozřejmě, vyžaduje to investici, především časovou. Předvybrané sbírky, výstavy, desky, katalogy a další místa, kde najdete produkci „uměleckého průmyslu“ mají smysl. Můžeme si nechat prezentovat jen to, co ona uznají za vhodné a spolehnout se na jejich úsudek. 

Na rozdíl od minulosti ale už nemusíme.