V rodině se prý rozpoutala během oslavy sáhodlouhá debata o tom, jestli při posuzování uměleckého díla brát v úvahu morálku člověka, který ho vytvořil. Jestli nás má zajímat, že Keith Haring holdoval anonymnímu sexu (což ho nakonec taky zabilo), nebo jestli záleží na tom, že řada futuristů byli, přestože některé jejich malby jsou skvělé, nefalšovaní fašisti.
Otázka se zdá být na první pohled jednoduchá, podobně jako intuitivní odpověď - ta moje byla ihned z kraje ne. Argumenty se zdají být taky dost jasné, vždyť umění konzumujeme kvůli jeho umělecké hodnotě, která by logicky neměla být tím, kdo jej vytvořil snižována. Umně namalované a krásně komponované zátiší bude pořád krásné jak v případě, že jeho autorem je bezúhonný student AVU, tak kriminálník, který ho po večerech stvořil ukradenými štětci v cele předběžného zadržení.
Jenže pak je tu umění, které nese morální poselství. Které se nám snaží ukázat nějaký světonázor, případně nás ovlivnit i inspirovat. A tam začíná jednoduchý pohled haprovat - protože tady je potřeba pozadí jeho vzniku zkoumat. Pokud se máme nechat ovlivnit nějakým uměním, chceme, aby to ten někdo myslel upřímně. K čemu je sice zajímavá, ale falešná výpověď pokrytce?
Další kategorií je umění, do kterého život jeho autorů nutně zasahuje. Prokletí básníci, například - naše souznění s jejich tvorbou nutně musí vycházet i z toho, co si o nich jako o lidech myslíme, protože ty básně jsou autentickými výpověďmi ze života. Těžko si lze představit odpůrce homosexuality jako něco nepřirozeného a nemorálního, kterak si s vášní listuje Verlainem.
Další kategorií je umění, do kterého život jeho autorů nutně zasahuje. Prokletí básníci, například - naše souznění s jejich tvorbou nutně musí vycházet i z toho, co si o nich jako o lidech myslíme, protože ty básně jsou autentickými výpověďmi ze života. Těžko si lze představit odpůrce homosexuality jako něco nepřirozeného a nemorálního, kterak si s vášní listuje Verlainem.
A nakonec je tu umění, které nás z podstaty věci do morálního dilematu staví - třeba valná většina graffiti. Nebo obrazy z (pravých) motýlích křídel Damiena Hirsta. Při jejich posuzování se nelze nevyhnout morálním soudům. Ačkoliv může někdo uznat estetickou kvalitu nelegálně posprejované budovy, těžko k výslednému dílu bude přistupovat jako někdo, kdo s tím v principu problém nemá. Podobně se můžeme hádat i o street artu (tak třeba Banksy je až do politična dovedený příklad), erotických fotografiích, uměleckém pornu a podobně. Tvorba umělců v těchto případech vychází z jejich morálky, která se snadno může ocitnout v rozporu s tou naší.
Proto se domnívám, že rezolutní ne je jako odpověď na v úvodu vyřčenou otázku nedostatečné. Vztahuje se totiž pouze na určitou výseč umělecké tvorby, a to té, která je nepolitická, nepožaduje po nás morální soudy a zaměřuje se vlastně jen na předání estetického zážitku. Pro ocenění krásy Friedrichových krajin není třeba znát jeho život. Dílo jako takové to nevyžaduje.
Nicméně výše zmíněné platí jen pro nezaujaté hodnocení díla. Otázkou je, jestli nás má zajímat, jakému člověku jdou peníze v případě, že se jeho dílo rozhodneme koupit (nebo jeho reprodukci), a tím ho finančně podpořit. Ale to je jiná diskuze.
