Včerejší předvolební debata
Respektu ukázala mnoho věcí, ale jeden poznatek ční mezi
ostatními tak jasně, až je neuvěřitelné, že si ho tolik lidí
neuvědomuje. Je jím to, že každý žijeme v jiném světě a máme
tendenci jeho pravidla zobecňovat na světy ostatních.
Jasným dokladem tohohle je Karel Janeček. Jeho představa, že lidé jsou aktivní, systematickou osvětou lze prosadit ústavní změnu a že 20 % dobrých lidí stačí na systémovou změnu, je sice hezká, ale naprosto nereálná. Co ten zbytek? A budu-li parafrázovat Alexandra Mitrofanova z téže diskuze, co těch 54 % podporovatelů prezidenta Zemana?
Podobnou, ale o to nebezpečnější, podobu téhož předvedl jistý rešeršér z ČT. Typický velkoměstský intelektuál s téměř plnovousem začal vyprávět, jak je nadšený z aktivit kolem Krymské ulice, iniciativy Auto*Mat, z malé práce od lidí pro lidi, ale že se o politiku vlastně nezajímá. Jenže když se obklopíte aktivními, nadšenými a pozitivními lidmi, je hrozně snadné podlehnout dojmu, že vlastně všichni jsou takoví. Nejsou. A arogance, se kterou někteří intelektuálové odmítají politiku jako takovou, je zarážející.
Stejnou chimérou může být takzvaná občanská společnost. Respektive její reálný dopad. Můžeme vytahovat kauzy na naše politiky, rozebírat jejich výroky, klást jim nepříjemné otázky, ale pokud to tak obrovské množství lidí (opět odkazuji na popularitu Miloše Zemana) evidentně nezajímá, co s tím? Nechci snižovat snahu takových projektů - pro nás, kteří se chceme informovat, je to skvělá věc. Problém je našich počtech.
„My nechceme, abyste něco vymýšlel, my chceme, abyste řekl, že máme pravdu,“ ohodnotil étos dopisů, které zasílají do Práva čtenáři, Alexandr Mitrofanov. Obklopit se médii a zdroji názorů, které podporují to naše jediné správné vidění světa je jednoduché a s příchodem internetové doby ještě o řád lehčí. Přiznejte se: Čtete média, se kterými nesouhlasíte? Sledujete na Twitteru a Facebooku i lidi, kteří stojí na opačném konci názorového spektra? Pokud budeme považovat hospodské debaty pravicových intelektuálů jako bubliny, tak jsou jejich internetová fóra hotovými chrámy s vysokými zdmi.
Nepřemýšlíme všichni stejně, nemyslíme si to samé a nejsme všichni tak inteligentní, angažovaní a aktivní, jak se může zdát. Stranou všech studentských a občanských iniciativ, dobrovolnických sdružení, komunálních záhonků a alternativních časopisů stojí masa lidí, kteří o světě tak jako my nepřemýšlí.
Hlavní otázkou tak je, o co téhle významné společenské síle jde a jak na ni nahlížet.
Jasným dokladem tohohle je Karel Janeček. Jeho představa, že lidé jsou aktivní, systematickou osvětou lze prosadit ústavní změnu a že 20 % dobrých lidí stačí na systémovou změnu, je sice hezká, ale naprosto nereálná. Co ten zbytek? A budu-li parafrázovat Alexandra Mitrofanova z téže diskuze, co těch 54 % podporovatelů prezidenta Zemana?
Podobnou, ale o to nebezpečnější, podobu téhož předvedl jistý rešeršér z ČT. Typický velkoměstský intelektuál s téměř plnovousem začal vyprávět, jak je nadšený z aktivit kolem Krymské ulice, iniciativy Auto*Mat, z malé práce od lidí pro lidi, ale že se o politiku vlastně nezajímá. Jenže když se obklopíte aktivními, nadšenými a pozitivními lidmi, je hrozně snadné podlehnout dojmu, že vlastně všichni jsou takoví. Nejsou. A arogance, se kterou někteří intelektuálové odmítají politiku jako takovou, je zarážející.
Stejnou chimérou může být takzvaná občanská společnost. Respektive její reálný dopad. Můžeme vytahovat kauzy na naše politiky, rozebírat jejich výroky, klást jim nepříjemné otázky, ale pokud to tak obrovské množství lidí (opět odkazuji na popularitu Miloše Zemana) evidentně nezajímá, co s tím? Nechci snižovat snahu takových projektů - pro nás, kteří se chceme informovat, je to skvělá věc. Problém je našich počtech.
„My nechceme, abyste něco vymýšlel, my chceme, abyste řekl, že máme pravdu,“ ohodnotil étos dopisů, které zasílají do Práva čtenáři, Alexandr Mitrofanov. Obklopit se médii a zdroji názorů, které podporují to naše jediné správné vidění světa je jednoduché a s příchodem internetové doby ještě o řád lehčí. Přiznejte se: Čtete média, se kterými nesouhlasíte? Sledujete na Twitteru a Facebooku i lidi, kteří stojí na opačném konci názorového spektra? Pokud budeme považovat hospodské debaty pravicových intelektuálů jako bubliny, tak jsou jejich internetová fóra hotovými chrámy s vysokými zdmi.
Nepřemýšlíme všichni stejně, nemyslíme si to samé a nejsme všichni tak inteligentní, angažovaní a aktivní, jak se může zdát. Stranou všech studentských a občanských iniciativ, dobrovolnických sdružení, komunálních záhonků a alternativních časopisů stojí masa lidí, kteří o světě tak jako my nepřemýšlí.
Hlavní otázkou tak je, o co téhle významné společenské síle jde a jak na ni nahlížet.
