Jan Těsnohlídek ml.: „V knihách je spousta pravdy, je to lepší než koukat do televize“ (rozhovor)

(Jana Těsnohlídka mladšího jsme zpovídali spolu s Hoai Le Thi po křtu jeho sbírky Ještě je co ztratit - a po důkladnějším pročtení ji vážně doporučuju. Rozhovor původně vyšel v osmnáctém čísle časopisu Fobia.)

Rychle pročítám novou Těsnohlídkovu sbírku, kterou jsem si právě koupil – na rozhovor musíme být s Hoai připraveni. A daří se mi ji dočíst právě včas, k našemu stolu totiž míří sám autor. Sedá si proti nám s desítkou v ruce, a protože je evidentně v dobré náladě, usmívá se.

Foto: Hoai Le Thi

Ondřej Trhoň: Začneme asi očekávatelně - proč zrovna Krásný ztráty? 

Já mám k tomuhle místu strašně dobrej vztah. Tady jsem dělal svoje první čtení v Praze vůbec. Bylo tady asi deset lidí, bylo to sympatický, prostě uzavřenej prostor. A když jsem začal pracovat pro jeden literární časopis, tak jsme tu dělali večírky a povedlo se mi navázat s hlavním produkčním takovej vztah, že jsme byli oba spokojení. Posledních pár let jsem tu sice nic nedělal, ale ozval jsem se, protože tahle poslední knížka je taková intimnější a nechtěl jsem to dělat na velký stagi.

Hoai Le Thi: Váš styl přednesu je originální. Myslím, že je hodně těžké vás napodobit.

Já to čtu tak, jak to je napsaný. Už když to píšu, tak to píšu tak, aby se mi to dobře četlo a vím, jak to budu číst. Když to budete číst vy, budete to taky číst tak.

O: Vaše nová sbírka Ještě je co ztratit působí intimněji než Rakovina, ta předchozí...

Je intimnější a o hodně. Ta první, Násilí bez předsudků, byla hodně osobní. Rakovina byla úplně odlišná, byly to daleko kratší texty a obsahově vlastně nebyla vůbec o mně. Bylo to o světě okolo. Tahle knížka je o mně zase dost, ale forma je spíš podobná Rakovině – jsou to kratší básně. V Násilí bez předsudků to bylo upovídaný, hodně opakování. Tady je to úspornější.

H: Jak jste došel ke kratší formě? Bylo to vývojem nebo nějak plánovaně?

Určitě vývojem. Od doby, co vyšla moje první knížka, jsem dělal v literárním časopise a v rámci toho jsem připravoval knížky jiných autorů k vydání. Když připravuješ knížku, tak autorovi do toho kecáš, škrtáš jeho texty, což je strašně zlý, protože autoři to nemají rádi. „Já jsem to napsal, tak je to dobře. Jediný slovo nedám pryč.“ A já říkám: “Vždyť je to tam úplně na nic. K čemu to tam je.“ A on: „Ne, tak jsem to prostě napsal před dvouma rokama. Napsal jsem to nejlíp a už to nepřepíšu.“ A tak se s těma lidma handrkuješ a nutíš je, aby opravovali svoje texty. Tím pádem tě to učí a nutí být ještě přísnější na sebe. No a tak jsem škrtal, škrtal, škrtal a už jsem prostě začal psát úsporněji. Už jsem nechtěl mít jediný slovo navíc.

O: Ale abych se vrátil, byl za tím, proč jste se obrátil zpátky k osobnější rovině, nějaký impuls?

To samo. Asi to tak je přirozený. V jedný době jsem neměl proč psát o osobních pocitech a teď to přišlo. Není to programově, že bych říkal: teď napíšu tohle a tohle. Prostě píšu a píšu a někdy to píše tak, a někdy tak. 

H: Naplánoval jste si vůbec někdy něco?

(smích) Jasně, deset knížek dopředu a vím o čem budou. Ne, nemám nejmenší tušení, na čem budu pracovat. 

Foto: Hoai Le Thi

O: Nevím, jestli je to správné slovo, ale vaše poezie je, kromě osobní roviny, taky angažovaná. Obrací se kriticky ke společnosti. Proč?

Já jsem takhle vždycky psal. Třeba o vztazích nebo o osobních věcech. Ale ať děláš cokoli, žiješ v nějaký společnosti. A pokud píšeš o tom životě, tak vždycky reflektuješ reálie, ve kterých žiješ. Není to nějak programově, ale padá mi to tam tak přirozeně. Není to angažovaný, že bych chtěl, aby to bylo angažovaný, ale že je to současný. To je stejný slovo. 

O: Když je pro vás společnost jako téma tak důležité, máte na tu dnešní nějaký názor?

(povzdechnutí) Takový smutný mi to přijde. Prázdný. V těch básních je to vidět... 

H: Pojďme k poezii jako takové. Myslíte, že ji lidi málo čtou, protože je moc složitá?

Já si myslím, že to, že je divná a nechápou ji, je předsudek. Ale na druhou stranu je to pravda, protože kolikrát se píše tak, že to působí na normální lidi podivně. Ale zrovna moje básně jsou pro čtenáře takový přístupný. Je to o normálních lidech a o normálním životě. Mě čtou lidi, kteří poezii normálně nemusí. Moje texty jsou takový krátký příběhy, není to nějaká těžká poezie. 

H: Já mám pocit, že lidi čtou třeba fantasy, protože se chtějí někam ztratit.

Přesně tak. Je to o úniku někam jinam. 

H: Takže vám u básní, které čtete, vadí přílišná metaforičnost?

Já nerad čtu básně. Radši čtu prózu - romány než básně. Nějaký autoři poezie mě baví, ale strašně málo. Protože mi připadá, že ty romány jsou víc ze života než básně.

H: Ostatní básně podle vás nevypráví svět realisticky?

Asi ne tak, jak by se mi líbilo. Připadá mi, že popisují jednoduchý věci strašně zaobaleně. Není to pro mě zajímavý. Chybí mi tam síla příběhu. Já jako čtenář mám rád silnej příběh, a ten je spíš v románu než v poezii.

O: Vzpomenete si, jaký dopad pro vás měla cena Jiřího Ortena z roku 2009?

Lidi se o tobě dozví. A musí tě začít brát vážně. Těch cen v Čechách není moc, to znamená, že když teď nějakou dostaneš, tak se o tobě třeba učí na univerzitách. A už nejde prostě popřít to, že patříš mezi uznávaný básníky. 

O: A konečně - je něco, v čem chcete, aby byli lidi lepší?

Ať čtou. Že je dobrý číst. Protože v knihách je spousty pravdy. Je to lepší než koukat do nějaký televize.

*

Jan Těsnohlídek ml. (* 11.4. 1987)
Český básník, v roce 2009 získal za svoji debutovou sbírku Násilí bez předsudků cenu Jířího Ortena. Následovala druhá sbírka Rakovina a román Ada. Jeho posledním dílem v je v pořadí třetí sbírka Ještě je co ztratit.
Těsnohlídkův styl bývá často charakterizován jako angažovaná poezie, ve své tvorbě se ale obrací s nevídanou upřímností i k sobě, reflektuje vlastní prožitky a společenskou realitu. Jeho básnická tvorba často pracuje s přímými pojmenováními a volným veršem, vytváří tak syrový a naléhavý dojem.

V roce 2011 Jan Těsnohlídek ml. založil nakladatelství JT's, pochází z Krucemburku a momentálně žije v Krakově.
Najít ho můžete na Facebooku nebo blogu.