Alexandr Mitrofanov: „Nemám nárok na pravdu. Já ji hledám.“ (rozhovor)

S komentátorem Práva o odkazu 60. let, české povaze, profesních začátcích a boření mýtů.

Alexandr Mitrofanov (*1957, Rostov na Donu) se po vystudování žurnalistiky na Rostovské univerzitě přestěhoval v roce 1979 do Plzně. Po angažmá v listu Škodovák a Právu lidu od roku 1992 píše pro deník Právo, v současnosti jako politický komentátor. Specializuje se především na levicovou část politického spektra.

„60. léta, k tomu se vracím po celý život.“

Narodil jste se v Rostově na Donu, městě na jihozápadě Ruska. Vracíte se tam?
Poté, co nemám rodiče naživu, tak už ne. Do samotného Ruska se mi ze soukromých důvodů vracet nechce a z pracovních mi momentálně stačí sledovat tamní politické a společenské děje prostřednictvím internetu a dalších sdělovacích prostředků.

V roce 1974 jste začal studovat žurnalistiku. Proč jste se rozhodl jít studovat obor, který musel být svázaný cenzurou ze strany vládnoucího režimu?

Všechno bylo svázané cenzurou a nikdy jsem nedoufal, a takových lidí jako já byla většina, že se ten režim někdy změní. Já jsem se narodil v roce 1957, to ten drsnější už byl za námi. A 60. léta jako dítě si přece jenom pamatuji alespoň v podobě školy a celkové atmosféry.

Jak jste to tehdy vnímal?

Šedesátá léta, i když jsem byl hodně malý, to je cosi, k čemu se vracím po celý život. Hlavně pro uvolnění poměrů ve společnosti, sice částečné, ale dostatečné zveřejnění toho, co se dělo předtím. V zemi byly tehdy časopisy, noviny, filmy, knihy. A já jsem pak měl možnost se k tomu v dospívání vracet, protože časopisy se zachovaly a knihy, pokud byly v soukromých knihovnách, také. A já jsem se vracel k odkazu 60. let dost často.

K čemu konkrétně?

Po celý život se vracím k tvorbě několika spisovatelů, kteří jsou klíčoví pro mé vnímání nejenom literatury, ale i života. Lidem, kteří podle mě v 60. letech zažívali největší rozkvět své tvorby - bratři Strugačtí, Vasilij Aksjonov, Fazil Iskander. To jsou lidé, kteří tehdy formovali nejenom moje vnímání, ale i vnímání světa milionů lidí v tehdejším Sovětském svazu.

Pojďme k té motivaci stát se novinářem.

Můj dětský sen byl, že bych mohl být spisovatelem. Ale brzo jsem pochopil, že na to asi nebudu mít povahu. O informovanosti se v té době nedalo mluvit, spočívala pouze v některých zdrojích, které se zachovaly z 60. let, zahraničním rozhlasu a sporadických zážitcích lidí, kteří byli na Západě. To všechno přispělo k tomu, že jsem se zajímal i o společnost. Až půjdu do metra, tak se začtu do knihy, kterou čtu po celý život. Je to kniha memoárů velmi zvláštní postavy 20. století, Ilji Erenburga. Je to velmi zajímavé, velmi osobní a zároveň velmi faktografické. Erenburg je publicistická jednička v tom, jak popisuje své na tu dobu neuvěřitelně bohaté zážitky. To mě hodně naladilo na tu publicistickou strunu. Snaha svět pochopit a snaha to svoje pochopení nějakým způsobem popsat. A to tak, aby to bylo alespoň tak poutavé, jako to psal Erenburg. To byl člověk pro moje novinářské rozhodování klíčový.

Vzpomenete si na svoje novinářské začátky?

Po prvním ročníku jsem šel na praxi do místního mládežnického deníku. Tam jsem poprvé okusil tehdejší sovětskou žurnalistiku a bylo to tak odporné, nezajímavé, banální a hrozně prolhané, že jsem se začal soustřeďovat spíše na nakladatelskou práci. Nicméně paradoxní bylo, že mezi tehdejšími, tedy těmi aktivními, dospělými, novináři byli velmi zajímaví lidé. Byli naladěni stejně, věděli toho víc, uměli vyprávět. Po dalších ročnících jsem šel na praxi do místního nakladatelství, kde jsem pak od třetího ročníku pracoval. Také jsem tam strávil půl roku po absolvování školy, než jsem se odstěhoval do Československa se svou tehdejší ženou.

Takže důvodem přestěhování byla vaše žena.

No ono to jinak v té době nešlo. To byste nedostal žádné povolení. Já ho po čtyřech měsících čekání dostal a pak už to byla ta československá etapa.



„Já jsem doma v Česku, do Ruska bych se nechtěl stěhovat v žádném případě.“

Musela to být velká změna, přestěhovat se z milionového Rostova do Plzně.

Samozřejmě, změna to byla velká. Ale mladý člověk je flexibilní a dokáže spoustu věcí vstřebat, překonat. I když to šlo hodně těžce.

Jaké byly největší rozdíly?

Byl to hodně jiný svět. Především s jinými rozměry, protože Rusko se vyznačuje obrovskými vzdálenostmi. Když jsem se dostal z Rostova obklopeného stepmi do Plzně, která tehdy vypadala naprosto příšerně, všechno šedé a hodně ošuntělé, byl to svým způsobem šok. Já ale nepřišel s tím, že na mě tady bude někdo čekat. Prostě jsem si říkal - tady chci žít, tady chci být nějak užitečný, a tak musím hodně pracovat. Zní to úplně banálně, ale jiná možnost nebyla.

Co na to rozhodnutí řekla vaše rodina?

Rodiče to nesli, řekl bych, vnitřně těžce. Ale dodnes jsem jim vděčný za to, že mi nekladli vůbec žádné překážky. A když pak byli na konci svého života, tak především máma uznala, že jsem udělal dobře.

Nesetkal jste se poté, vzhledem k tomu, že ještě nebylo tak pozdě po roce 1968, s nějakými osobními problémy kvůli původu?

Samozřejmě. Ale brzo jsem pochopil, že když vás osobně někdo nenávidí, tak to je opravdu problém, který je důležité řešit. Když ale někdo nenávidí jakousi etnickou skupinu, do níž patříte, aniž za to můžete, tak je to sice hodně nepříjemné, protože to je nespravedlivé, ale dá se tomu čelit. Tím, že těm lidem ukážete, ne že jste lepší než jiní, ale že jste takoví, jací jste. To byla jediná cesta, jak to udělat. A upřímně, člověk, který se po všech těch letech stále drží principu, že existují dobré a špatné národy, tak toho si já vážit nebudu a na jeho názoru mi ani moc nezáleží.

Vyjadřujete se s určitým odstupem. Připadáte si spíš jako Rus nebo jako Čech?

Takhle to já nevnímám. Pro mě to totiž nehraje moc velkou roli. Já si připadám jako já. Kdo je Čech, kdo je Rus? Pokud jde o původ etnický, tak v sobě mám čtyři nebo pět větví. Pokud o mentalitu, tak já nejsem žádný Rus. A pokud o schopnost žít v tom či onom prostředí, já jsem doma v Česku. Do Ruska bych se nechtěl stěhovat v žádném případě, protože je to prostředí, které mi vůbec nevyhovuje.

Čím si vás Česko za ta léta tak získalo?

Je to vzácný prostor, v němž není, přestože se zde lidé často nemají rádi, rozhodujícím prvkem vyřizování si účtů fyzické násilí, natož zabíjení. V jiných společnostech je to čím dál víc normální. Bylo to krásně vidět na tom, jak se dokázali Češi se Slováky dohodnout a smírně se rozejít. To je obrovské plus české společnosti, českého národa.

A něco, co byste nám vyčetl?

V řadě případů se konflikty, které by bylo potřeba si vyříkat, zatlačují dovnitř a vyhřeznou v tu nejnevhodnější chvíli. A v poslední době to propuká často.



„Mnozí lidé se cítí úplně vytrženi z kontextu.“

Už tu žijete 34 let. Pozorujete nějakou změnu české povahy?

Možná příliš velkou vystrašenost z vývoje, kterému Češi nerozumějí. To, že lidé občas nechápali, co se děje kolem nich, v tom velkém světě, to bylo vždycky. Přesto si myslím, že dříve byli schopnější se zařadit do nějakého rámce, který jim třeba i příliš nevyhovoval, ale snažili se v něm najít své místo. V posledních čtyřech, pěti letech pozoruji masové známky toho, že se mnozí lidé cítí úplně vytrženi z kontextu. Přestávají rozumět tomu, co se děje, ztrácejí ty rámce. Hledání nových je přirozené, nicméně probíhá u většiny na základě nezájmu a neznalosti reálných politických a společenských procesů. Na základě snad až občanské negramotnosti. Lidé tuší, intuitivně na úrovni emocí, vědomí a podvědomí, že se něco s nimi a kolem nich neděje dobře. V podstatě ale ani příliš nevědí, co by si konkrétně přáli, nevědí, co pro to mají udělat a jak to celé funguje. Z toho pak vznikají nereálná přání a vytváření jakýchsi zvláštních rámců, u kterých teprve uvidíme, jestli budou fungovat. Tím myslím například úspěch ANO a hnutí Úsvit.

Souvisí s tím třeba i vztah k Evropě, respektive Evropské Unii?

Rozhodně. Já bych ale rozlišoval vztah k něčemu, co reálně existuje, a k mýtu, který se vytvořil v hlavách lidí. A kterým většina žije spíš než tou realitou. Mýtus vzniká spíše z potřeby spousty lidí mít jakéhosi strašáka a hromosvod a říct si: Tato instituce, tato země, tento národ může za většinu mých potíží. Valná většina negativních emocí vůči Bruselu a EU pochází právě z tohoto zdroje. I v tom se zračí malá schopnost mnohých lidí uvažovat v kontextu. Některé lidi napadne další, související otázka - dobře, když ne Brusel, když ne EU, tak co jiného? A některé lidi to ani nenapadne. Některé to sice napadne, ale odpověď mají buď utopickou, nebo vycházející ze zbožných přání.

Můžete být konkrétní?

Známá teorie, která se vyskytovala už před pražským jarem, a která tehdy zkrachovala, byla tzv. neutralita Československa, nyní neutralita České republiky. Není možné být v této geopolitické poloze neutrální. I kdyby se všichni podle pana Okamury usnesli referendem, že budeme neutrální, tak nám to nikdo nedovolí. Týká se to nejen vztahu k EU, ale i k vnitřní politice. K vnímání života.

Jak?
Jestli lidé vnímají spíše to, co si vytvoří v hlavě, a tak vnímají život, a nebo přece jenom ty svoje myšlenkové pochody dokážou ovlivnit. Dají je do nějaké korelace aspoň s těmi informacemi, které jsou běžně k dispozici. Ty ale oni ignorují, protože si vytvářejí psychologickou bariéru. Příliš mnoho informací ruší tu jejich konstrukci, jejich pohádku, v níž chtějí žít.



„Nemůžu to vzdát. Jsem někde, odkud se nedá vrátit zpátky.“

Předpokládám, že jako novináři vám právě o narušování těch mýtů jde.

Já to pokládám za svůj úkol. Je to úkol poměrně nevděčný, protože reakce jsou zpravidla podrážděné. Lidi neradi vidí, když někdo ruší jejich kruhy. Ale nemám nárok na pravdu. Já ji hledám. Hledám ji na základě toho, co vím, jaké mám zkušenosti. Na základě znalostí, informací, kontextu a snahy o kontinuální vnímání dějů se snažím svou představu, co a proč se děje, nabídnout čtenáři.

Svoji žurnalistickou kariéru v Československu jste začal v roce 1980 v listu Škody Plzeň Škodovák. Co ta práce obnášela?

Nejdřív mě posadili do škodováckého muzea a vlastně mě tehdy ani v té práci nevyužívali. Po třech měsících mě to přestalo bavit, tak jsem napsal článek o tom muzeu. Přinesl jsem ho do redakce a tehdejší šéfredaktorka otevřela oči a řekla - člověče, ty umíš psát! Takže jsem začal pracovat i na redakčních úkolech. Pozdější šéfredaktorce Květě Šabatkové vděčím za to, že mně, kromě těch teoretických, dala i praktické základy řemesla. Navíc to byla obrovská životní škola.

V čem?

Za těch osm let ve Škodovce jsem strašně vděčný. Poznal jsem nejen novinářské řemeslo v každodenním provozu, ale i provozy průmyslové. A lidi v nich. Což je zkušenost, kterou spousta mých pražských kolegů vůbec nemá. Lepší šance, jak pochopit mentalitu těchto lidí, snad ani nemohla existovat. Tyhle věci mi neuvěřitelně pomohly do dalšího života.

Byl to právě tento váš styk s lidmi z provozů, který ve vás vyvolal zájem o sociální demokracii?

Já jsem od roku 1991 do ledna 1992 pracoval v tehdejším Právu lidu, což byl deník vyloženě sociálnědemokratický. Až moc. Byl stranický, nevyhovoval mi. A když jsem pak přestoupil do tehdy už nekomunistického Rudého práva, dostal jsem, protože už jsem znal to prostředí, sociální demokracii a celý levostředový segment tehdejší politické scény.

Jak dlouho jste dělal politického reportéra?

Třináct nebo čtrnáct let. Na konci té doby jsem začal paralelně psát komentáře a posléze jsem byl uvolněn z reportážní práce a už jsem se věnoval jenom komentování.

Kromě toho, že píšete komentáře, jste i autorem či spoluautorem tří knih. Od vašeho posledního knižního angažmá uplynulo osm let. Nemáte ambice se na nějaké knize opět podílet?

Nemám, a to z jednoho prostého důvodu - nemám čas. Dennodenní sledování politiky a psaní komentářů člověka trochu vysaje. Takže už nemáte vlastně ani elán nějakou knihu psát. Ale není to jenom to. Spíše skepse, jestli někomu případným dalším výstupem v této podobě pomůžu ve vnímání světa. Ta skepse hodně narostla.

Nemáte někdy chuť s novinařinou skončit?
Nemůžu to vzdát. Jsem někde, odkud se nedá vrátit zpátky. Mimo jiné také proto, že mám svou vlastní hrdost. Když už jsem si tuto profesi vybral a pracuji v ní přes třicet let, tak nemám pocit, že bych měl dezertovat. Dokud je zájem o moje služby, tak v tom budu pokračovat.

Co vás motivuje?

Smysl pro povinnost. Ten tehdejší sovětská společnost dokázala vychovat v lidech docela dobře. A během života jsem se přesvědčil, že to není špatná věc. Ačkoliv mi bylo často ouvej, v profesním životě jsem se snažil vytrvat a vyplácí se to. Na konci ale není úžasná lehkost bytí. Ta neexistuje. Nicméně cosi je za vámi. Jakési penzum faktů, zkušeností, znalostí, které pak můžete použít. Žádná profese, kterou děláte poctivě a snažíte se ji prožívat, pro mě nebyla jen něčím, co musím odbýt, a zbytek času strávím s kumpány někde v hospodě. To není můj styl.