Filmový dogmatismus aneb forma kontra obsah

Tím, že fotím na film, jsem se automaticky přidal do exkluzivního klubu intelektuálů, hipstrů a staromilců, ve kterém (aspoň dle řady diskuzí na internetu soudě) panuje poměrně silně jedno základní přesvědčení: digitální fotografie je špatná, digitální fotografové jsou méněcenní a film vítězí za všech okolností. Jenže existuje řada důvodů, proč to prostě není pravda.

Mohl bych rozebrat, v duchu mého předchozího článku o důvodech proč fotím na film to, jaké jsou naopak jeho nevýhody. Jenže v úvodu zmíněné přesvědčení se dotýká něčeho obecnějšího, než jen technických parametrů a vzhledu – je to zkrátka otázka vztahu formy a obsahu obrazu.

Pomiňme subjektivní důvody fotografů, proč volí tu kterou technologii. V konečném důsledku může být divákovi jedno, že jsem si vybral film, protože mám rád vůni vývojky. Na stěně v galerii bude divák hodnotit s největší pravděpodobností jen obraz samotný.

Ne, že by forma nebyla důležitá. V řadě případů dobře zvolený způsob nasnímání, vytištění či úpravy zdůrazňuje vyznění snímku. To ale nestačí. Ani mistr (klidně i digitální) temné komory neudělá ze špatného snímku skvělý. Zvolená forma může obsah podtrhnout, nikdy však nahradit.

Dovedeno do důsledků to pak znamená, že je jedno, čím ta výborná fotografie, před kterou všichni tají dech vznikla – jestli to byla středoformátová zrcadlovka s nejlepší řadou Ilford filmů, Canon 5D Mark II nebo iPhone.

Domnění, že fotografii udělá zajímavou to, že bude vyfocená tou kterou technologií, je mylné. Může ji učinit atraktivnější, atmosféričtější, to ano. Jenže pokud v ní nebude to, co je společné všem fotoaparátům – totiž kompozice, práce se světlem, sdělení, zajímavý motiv a podobně – pak ani sebevíc cool Lomo fotoaparát s expirovaným filmem nic nezmůže. Ostatně, jak říká Elliott Erwitt: „As for extreme wide-angle lenses or telephoto lenses or pinkish graduated color filters and so forth, they’re to add interest where there is no interest.“