Od doby, kdy jsem začal fotografovat seriózněji, jsem až na pár výjimek ve volné tvorbě neopustil svět černobílého filmu. A přestože mi pořád připadá fascinující, svébytný a zajímavý, neuškodí občas vykročit ze stereotypu a zkusit pro jednou zas svět vidět v barvách. Výsledkem je série z okolí Chlumce nad Cidlinou.
Od počátku mi bylo jasné, že pouhé prohození filmů bez úpravy způsobu vnímání nebude fungovat. Každé jednotlivé políčko negativu jsem se snažil nafotit tak, aby mu barva přidávala, respektive aby mu převod do černobílé jednoznačně uškodil. Chvíli mi trvalo přizpůsobit se, ale za nějaký čas jsem kolem sebe začal intuitivně vyhledávat motivy a scény, ve kterých by se kromě obsahu nacházela i barevná harmonie. Chtěl jsem film naplnit fotografiemi, na kterých budou barvy i výrazovým a náladotvorným prostředkem. Jak se to podařilo můžete posoudit na snímcích okolo.
Pokorně přiznávám, že velký vliv na chlumeckou sérii má dílo amerického fotografa Williama Egglestona, kterého jsem objevil díky článku "10 Lessons William Eggleston Has Taught Me About Street Photography" a výstavě Only The Good Ones v pražském Rudolfinu. Revolucionář, který svou výstavu v Museum of Modern Art (katalog je k prohlédnutí v knihovně FAMU) přivedl barvu do uměleckého světa. Ostrá saturace jeho diapozitivů, umně zachycujících banální poetiku (především) jihoamerického Memphisu je velmi inspirativní.
Na klasický černobílý materiál ale rozhodně nehodlám zanevřít. Má svoje kouzlo, v temné komoře si s barevnými filmy žádnou legraci neužiju a v řadě případů je vhodnější. V šuplíku mi ale ještě leží Kodak Portra a legenda diapozitivního světa, Fuji Velvia. Nejbližší týdny proto vidím barevně.
