Dvě podoby tolerance

Člověku od přírody dělá problém nahlédnout na svět z jiné než ze své perspektivy. Při komentování okolností nám tak často činí problém překročit hranice vlastní zkušenosti, vidět dál než za bublinu, ve které nutně každý žijeme. Oprávněné rozhořčení nad vyhazovem šéfa Mozilla Corporation za podporu konzervativní petice vyvolal text Martina Weisse. Jenže vedle rozmáhající se kultury politické korektnosti však paralelně existuje ještě kultura jiná - a zcela opačná.

Jsou to dva světy, které ale používají stejné metody. Na jedné straně multikulturní mainstream, ve kterém je každý konzervativnější názor označen jako nemoderní a nepokrokový, na straně druhé rostoucí nacionalismus a xenofobie převážně nižších tříd společnosti. Paradoxní je to, že nakonec jsou si intelektuálové i anonymní internetoví diskutéři podobnější víc, než by si nejspíš sami byli ochotni připustit.

Společným jmenovatelem obou pólů je netolerance a fanatismus. Jsou to příklady ideologie dovedené do krajní podoby, vyhrocené tak, že se uzavřela do vlastní bubliny. Potom už není rozdíl mezi militantním liberalismem nebo zastydlým národoveckým konzervatismem - oba jsou to názory neuznávající diskuzi a svobodnou výměnu názoru. A na každý názorový proud, který k výše zmíněnému vede, bychom měli nahlížet jen s despektem, případně lítostivým tragikomickým úsměvem.

Populismus vrací úder - v říjnu ve vašich urnách

Jestli se v duchu něčeho kromě vzestupu levice ponesou nadcházející volby, bude to výrazný hlas nedávno vzniklých populistických hnutí, která mají na vše jednoduchá řešení. Ano, mluvím o Úsvitu Tomia Okamury a ANO podnikatele Andreje Babiše.

Už před prezidentskou volbou jsem měl o postavě pana Okamury pochybnosti. A nic moc se od té doby nezměnilo - sice už neslýcháme jeho vyjádření na každém kroku (období to bylo dost humorné), ale program jeho hnutí Úsvit je plytký podobně jako některá jeho snadná řešení. Vzpomeňme si na tvrzení, že problémy s Romy vyřešíme prostě tak, že na sebe budeme hodní. Volební cíle jsou obecné tak, že by si je mohl na vlajku vytisknout prakticky kdokoliv - zatočíme s korupcí, dáme více moci občanům, nezávislou policii. Kdo by si to nepřál? Ale konkrétní kroky chybí. Co tu naopak je je hra na středovou politiku (a kritizování souboje pravice a levice, který ale význam má) a prohlášení, jako je „chceme sebevědomý a silný český stát.“ Ke cti Úsvitu slouží alespoň inspirace Pavlem Kohoutem a některé body v ekonomickém programu jako jsou nízké daně a podobně.

Na podobné vlně se nese ANO. „Nejsme jako politici. Makáme.“ Prázdnotu sloganů a cílení na aktuální vlnu odporu proti čemukoliv, co se nazývá politické dobře odkryl v rozhovoru s Martinem Komárkem Jindřich Šídlo. Připočtěte podezřelé motivy Andreje Babiše (proč nemít po ekonomické a mediální moci pokrytou i tu politickou?), divné postoje (negativní postoj k EU přestože Agrofert bere dotace) a zatím velmi strohý volební program hýřící podobně chytlavými hesly jako v předchozím případě. Aby se za nás děti nestyděli, ti rozhodující jsou všichni nekompetentní a snaží se do politiky dávat vlastní ambice. My jsme jiní, dejte nám hlas. Na toto téma ještě doporučuji výborný článek od Michala Kašpárka - velmi dobře shrnuje, co je s ANO špatně. Nutno dodat, že špatně z pohledu nás, voličů. Babiš to má nejspíš spočítané dobře.

Je to dost možná větší problém než očekávaný masivní nástup levicových stran. Ty jsou zavedené, víme, co od nich zhruba čekat a jejich motivy jsou z větší části otevřené. ČSSD, KSČM i Lidovci a jejich představitelé jsou s námi už dlouho a tak už je trochu známe. Naopak to, co se může skrývat pod rouškou projektů jako je Úsvit či ANO může být horší, než ta nejtemnější tajemství Lidového domu.

Klausův návrat nepomůže

Ať už si o politice Václava Klause myslíme cokoliv, jedno je jisté - existuje tu velká řada politiků, kteří si myslí, že by se jeho návratem vyřešila řada problémů. Mezi ně patří nejen část skomírající ODS (či Svobodných), ale nově také Suverenita Jany Bobošíkové. Právě do ní by se podle spekulací měl Klaus vrátit. Nechme ale tyto zprávy zprávami a zaměřme se na to, jestli vlastně někomu může prospět, když bude exprezident stát po jeho boku. Domnívám se totiž, že nikoliv.

Jakkoli byl Klaus v průběhu svého prezidentského mandátu oblíbeným politikem, jeho popularita se závěrečným vyhlášením amnestie zásadním způsobem klesla. K nepříznivému obrazu, který ho nyní provází, přispěla i následné propírání amnestie v médiích, ve kterých Klaus našel málo zastánců. Jestli byly takové postoje a názory správné, nechme stranou. Faktem je, že exprezident je postavou spíše nepopulární.

Proto by bylo chybou spoléhat na něj jako na někoho, jehož přítomnost může preference zvednout. Nemůže. Pokud by ho mezi sebe pozvala ODS, tak tím stvrdí v očích veřejnosti svůj obraz jako partaje stranící mocenským zájmům (se kterými je i Klausova amnestie spojována). Svobodní zase dají kritikům do ruky další střelivo k podpoře tvrzení, že se jedná o jeho pátou kolonu a vzdají se šance oslovit ty, pro které je z nějakého důvodu Václav Klaus negativní postavou. A těch zrovna nejméně nebude. Vždyť podle průzkumu před Zemanovou inaugurací měl mezi veřejností jen čtyřprocentní bezvýhradnou podporu, sekundovanou dvaceti jedna procenty spíše ano (viz zde). A pokud je cílem pětiprocentní kvórum, nemuselo by to stačit.

Zavrhnutí exprezidentova angažmá by nebylo nějakým ustupováním mediálnímu proudu, ale racionální volbou. To, co by jeho přítomnost mohla přinést, by totiž nemusela nad tím odneseným převážit.

Glosa: Řešení středu - podnikatelé

Když se baví o politice zastánce levice s voličem pravice, bodem sporu je často otázka volného trhu. Do jaké míry lze považovat člověka za racionálního, jestli uvolnění ekonomiky vyřeší její problémy a podobně. Takové diskuze pak nutně sklouzávají do ideových argumentů, které jsou pro obě strany nepřekročitelné.

Přesto ale existují řešení, kvůli kterým není potřeba přesvědčovat společnost o prospěšnosti laissez-faire kapitalismu, a přesto mohou být funkční. A mohou z nich profitovat obě strany politického spektra. Jedním z takových očividných kroků je zlepšení prostředí pro podnikání, snížení byrokratické zátěže a zpříjemnění komunikace se státní správou. Ať už jste stoupenci Keynese nebo Hayeka, u obou směrů platí, že spokojenější a vyšší zisky generující podnikatel přináší systému více. A je lhostejno, jestli takový systém budeme nazývat socialistický nebo neoliberální.

Why is The Free Citizens Party headed towards the cliff?

Tohle je první článek, co jsem (vyjma školních slohů) napsal anglicky. Takže budu rád za připomínky.

Political right-wing in the Czech Republic is shattered. Numbers of former governing Civic Democratic Party voters have decreased significantly due to the recent scandal, TOP 09 still bears stigma of social engineering ideas behing its liberal face and that's pretty much it. But still, there is one small party that aims to become strong political force. Despite being founded in 2009, The Free Citizens Party hasn't crossed quorum needed for assigning governing positions in any of the imporant polls. The hope for recovery still remains - in this article I'll try to adress important issues with the party's policy which drag its preferences down.

1 - People
Alpha and Omega of every major political party is a strong set of personalities. Leaders. People who inspire, who attract attention. Civic Democratic Party had Mr. Klaus, Karel Schwarzenberg (with Mr. Kalousek peeking from behind) shined for TOP 09 and The Free Citizens Party has... some Petr Mach. Pretty good speaker, but, to be honest, no leader. His boyish look combined with cute sweaters won't win a parliament seat for The Free. But judging from the conversations I had with members, this problem is recognized and, hopefully, will be taken care of.

2 - Bloated vision
Immediately leave the European Union! Remove the labour code! Privatize health insurance! Sure, these ideas may (just may) seem appealing when discussed in a think-thank like environment, but building them into political party program's pillars is just not smart. People get scared by huge words and huge steps. And this problem gets more significant when all those things can be realized only when The Free are occupying more than 50% in both parliament chambers. Why not focus on smaller themes?

3 - Dogmatism
Don't even think about breaking into an argument with any of party's bloggers. Don't try to doubt the almighty power of free market or (even!) ideas of Hayek, Rand or Rothbard. What they have written is pure gold and as that it is officialy presented. The Free Citizens Party is (as viewed by an ordinary Twitter folk) a band of die-hard libertarians, pure anarchocapitalists and a few classical liberals. But what's the worst - the tendency to make even a small compromise is reaching the lower limit. People are all rational and total liberalisation will solve everything. Well, that's what they (mostly) say.

4 - Agressive rhetoric
People are tired of hearing "that is so socialist!" all the time. Calling opponents names, using swear words in discussions to attack not so eager free market enthusiasts by party members and hosting hateful happenings (just remember the one against raising EU flag on Prague's Castle) isn't going to win any political points. Try to be positive. Try to show people what will untightening the regulatory ropes do for their ordinary lives. Forget theory, forget Human Action and speak to an ordinary worker, to a small bussiness owner. Yet, to be honest, people who do this do exist within the party. Their voice is, sadly, not so strongly heard.

Those were four anchors dragging The Free's boat towards the bottom. Surely we can find more of them (or try to nitpick within those four), but that's just not necessary. Someone inside the republic council (party's main organ) should think those issues throughouly, because it seems that the line "this election will be the last chance for them to become more than a humble think thank" is more true that many of them may think.

Petr Robejšek - krize titanismu (výpisky z přednášky)

Minulý týden jsem se ocitl na velmi zajímavé akci - na setkání libertariánů v prostorách vysoké školy CEVRO. Kromě poznání pár doposud pouze „internetových“ lidí osobně jsem si vyslechl blok několika přednášek, z nichž nejvýraznější byla ta od Petra Robejška, známého ekonoma a politologa. Během ní jsem si naštěstí dělal poznámky a protože si myslím, že to, co pan Robejšek říkal, je hodně zajímavé, pokusil jsem se to v tomhle článku stručně sepsat.

Základní otázkou, kterou Petr Robejšek svůj velmi zdařilý, dobře strukturovaný a logický projev začal byla tato: „Umíme, zvládáme řídit, jako lidé, organizace, které jsme si sami vytvořili?“

Když se nad tím zamyslíme, je to vzhledem ke globalizaci světa zásadní věc. Nadnárodních projektů (někdy i nadkontinentálních) kolem sebe vidíme řady. Robejškův projev se nezabýval ničím konkrétním, nemůže nás ale nenapadnout Evropská unie, Organizace spojených národů, obrovské koncerny, velké banky a tak podobně. Pokud si uvědomíme to množství podobných konstrukcí, které nás obklopují, ukazuje se, že takovéhle ptaní má velký význam.

My jako lidé máme chyby. Dokážeme analyzovat pouze tři veličiny v jeden okamžik, udržet v hlavě tři koncepty. A přesto se často domníváme, že víme, ale opak je často pravdou - na tom by ale nebylo nic až tak špatného, pokud bychom podle domněnek i nejednali. Lidé u moci mají tendence rozhodovat podle teorií, které se mohou často později ukázat jako naprosto chybné. 

Robejšek zmiňoval časopis American Economic Review a v souvislosti s ním chybovost článků z devadesátých let. Její míra dosahovala sedmdesáti procent - špatné prognózy, chybné analýzy a nelogické ekonomické komentáře, podle nich se lidé u moci rozhodovali. Také vzdělávací systém uplatňuje chybnou věrouku na základě chybných teorií, dochází k jeho ideologizaci a dogmatizaci.

Lidé jsou schopni vytvořit velké struktury (ekonomické, sociální apod.), ale nejsou schopni je kontrolovat. Tento problém nás spolu s trvající vládou elity (třeba i domnělé) nechává v točícím se kruhu. I lidé u moci mohou vědět, že je něco špatně, ale pokud by přiznali chybu, zpochybnili by tím svou moc a nebyli by již elitami - ztratili by svůj duchovní mandát. Velké organizační celky by byly ideální, ale ukazuje se, že je nemůžeme efektivně a akceschopně řídit. To považuje Robejšek za zásadní problém dneška.

A co z toho plyne? Prostor přednášky omezený na patnáct minut prezentaci nějakých velkých řešení ani neumožňoval. Robejškova závěrečná slova byla zhruba takováto - často je lepší nerozhodovat se jen podle naučených vzorců, ale uplatňovat intuici a řešit problémy přirozeně. Nesnažme se o titanismus, jsme jen lidé a nejsme schopni dohlédnout až na konec a řídit vše.

A to by mohla být odpověď na to, proč jsme tam, kde jsme.

Další informace o Petrovi Robejškovi najdete na jeho webu a jeho nástroje na jeho blogu.

Fotografie: „Luděk Kovář, Wikimedia Commons“, oříznuto

Ideové ukotvení má v politice zásadní význam

Tenhle článek píšu v návaznosti na debatu s kamarádem Petrem o středových stranách a vlastně obecně o středové, pragmatické politice. Řada lidí totiž tvrdí, že dobrá politika jde dělat i pokud za sebou nemáte jasné hodnoty, že lze přebírat věci zprava i zleva, míchat to dohromady a v politice uspět. V tomhle článku se pokusím právě s tímto polemizovat a řeknu to hned na začátku - takového politika bych ani náhodou nevolil.

Volání po nepolitické politice, po neideologickém přístupu je totiž  pro mě jako pro voliče potenciálně nebezpečné. V naší diskuzi padly příklady politiků, kteří se nechtějí přihlásit ke konkrétnímu názorovému proudu (nebo třeba i k nějakým hodnotám) a do programu si třeba napíšou i rozumně znějící návrhy, které třeba i souzní s vašimi. Volit takového člověka by ale byla podle mého názoru chyba. Proč?

Představte si takového typického středového politika, který si do programu dá nějaké pěkně znějící věci jako je zeštíhlení státu a omezení byrokracie - udělá z nich leitmotivy své kampaně a podaří se mu nalákat po vysvětlování voliče řadící se jak k levici, tak k pravici (pro potřeby tohoto článku jsem dělení zjednodušil, není to až tak podstatné). Možná, že se mu je i podaří v souladu se svým porgramem prosadit.

Ale poté nastává problém. U člena určité politické strany, který se hlásí k odkazu určitých myslitelů, nebojí se jít do sporu o své politické hodnoty, tam máte alespoň nějaké vodítko, jak se bude chovat dál. Co od něho očekávat. Kdežto náš, středový a „nepolitický“ politik, si může v tomhle okamžiku dělat, co se mu zlíbí. Nemůžeme odhadnout na jakou stranu se přikloní a jeho volič (který dejme tomu normálně volil ODS) může zjistit, že jeho zástupce v parlamentu vesele hlasuje pro progresivní zdanění, zákaz kouření a tak podobně. 

Ideové ukotvení je důležité. Pokud někdo vstupuje do politiky na dejme tomu vyšší úrovni, měl by si ujasnit své hodnoty, být ochoten za ně bojovat a férově je předložit voličům. V politice samozřejmě jde od velké míry i o kompromis, nicméně domnívám se, že musí mít každý politik jasně vyjádřené pozice, ze kterých neustoupí.

Jenom tak je totiž možné svým politikům důvěřovat. Těch, kteří hlásají nepolitickou politiku bych se bál - u nich totiž nelze moc předpovídat, s čím přijdou příště.

Je samozřejmě možné, že se zcela mýlím a článek nedává smysl. V tom případě se nebojte a poukažte na chyby v mé úvaze v komentářích. Díky!

Zdroj obrázku: http://www.funnytimes.com/playground/img/132603683822880.png

Dělení pravice/levice je zastaralé? Ale prosím vás.

Poslední dobou to slýchám a čtu čím dál častěji - dělení na pravici a levici je zastaralé, neměli bychom dělit lidi na pravičáky a levičáky a raději postupovat společně jakýmsi středem. Je to chyba, která je jedním ze symbolů úpadku politické scény v naší republice.

Samotné odmítání obou polovin grafu (pravice-levice) je holý nesmysl. Každý z obou politických proudů reprezentuje zásadně odlišné hodnoty, které spolu prostě koexistovat nemohou a zaměnitelné mohou být ještě hůř - nebo vám nepřijdou rozdíly mezi pravicovými ideály štíhlého státu a nízké byrokracie vs. levicového etatismu tak velké? Mně tedy ano a chci mít jasno v tom, kdo se na jakou stranu ohledně lidské svobody staví. A že jde o nálepkování? To není nic proti ničemu, levicový a pravicový postoj ke společnosti jsou od sebe tak odlišné, že míchat je dohromady ve jménu nějakého podivného konsenzu (těžko proveditelného) nemá smysl.

Ale nedivím se. V dnešním světě, kdy se vládní, prý pravicové strany, chovají jako umírněnější sociální demokraté, to může některé lidi vést k tomu, že mezi levicí a pravicí vlastně není kromě barvy žádný rozdíl. Pak to může vést k volání po méně politické politice, která půjde cestou nejmenšího odporu spolu s rozmělněním idejí a hodnot. 

Ale to by neměl ani pravicový, ani levicový volič chtít. A zavrhování dělení pravice/levice tomu napomáhá.

Poznámka na konec: Ale zároveň souhlasím s tím, že prostě dělení pravo-levo je zavádějící a ideální se mi jeví podoba zobrazená na přeškrtnutém grafu v tomto článku. Pokud neznáte, vygooglujte si „politický kompas“.

Nejnižší společný jmenovatel

Víte, my pravičáci to nemáme lehké. V pravicovém kvadrantu grafu totiž není proud jeden - je jich víc. A ty to proudy se liší jak přístupem k některým problémům, tak například v konečném cíli, v podobě ideálního státního uspořádání. Tradiční otázkou, která vyvolává mezi pravičáky-teoretiky spory je role státu. Je potřeba, nebo není?

Pozvěte si libertariána s objektivistou a zeptejte se - máte na zábavu na večer postaráno.

Jenže to, co je fajn řešit do noci u kávy, není dobré v praxi. Vypadáme pak nejednotně, rozhádaně a nesoustředěně. A takový pocit budou mít i lidé, kteří se k našemu pohledu na svět přimotají a chtějí poznat, co na něm je. Často ho můžeme ideovými spory o to, jestli by soukromá policie mohla fungovat, spíše odradit.

Ale to nechceme. Chceme šířit pravicové ideály a ruku na srdce, v nejbližším časovém horizontu nikdo z vás nemůže doufat v dosažení koncového stavu v naší republice. Nechme proto pro potenciální voliče marginálních sporů a zaměřme se na to, co nás spojuje.

Máme společnou víru v to, že stát vše nevyřeší. Že má být štíhlý, málo přerozdělující. Chceme odpovědnost jedince, který se nemůže automaticky spolehnout na peníze ostatních. Chceme málo byrokracie, suverénní stát a standardní demokracii.

To jsou naše společné body, kvůli kterým není třeba do hry tahat ideový purismus - jsou to základní věci, na kterých se shodnou snad všichni lidé, kteří pravicově smýšlejí.

Nechme pro současnost nesmyslné spory za námi a soustřeďme se na věci, které jdou udělat teď, v tomto čase.

Lidové veto = deformace politiky

Strana svobodných občanů, jinak mě programem celkem sympatická, má jako jeden ze svých politických cílů zavedení tzv. lidového veta, které umožňuje občanům zrušit vetem zákony, přičemž pokud bude zákon takto zrušen, bude parlament rozpuštěn, neboť nereprezentuje vůli občanů [celek viz zde]. Osobně mi připadá takovýto způsob ovlivňování politického rozhodování občany pro podobu politického systému teoreticky i velmi škodlivý.

Základní výtka je to, že pokud lze vetem de facto rozpustit parlament, dojde u politiků ke změně chování. Třeba i kvalitní, ale nepopulární reformy, jejichž pozitivní účinek se ukáže až za delší dobu, budou neprůchodné a žádný politik se je nebude snažit iniciovat, protože by mohl přijít o své místo v parlamentu. Politické strany se více zaměří na průzkumy veřejného mínění a před každým návrhem zákona budou přezkoumávat názor lidu, aby si byli svými pozicemi jistí. Politici se tak budou zatěžovat další prací navíc, budou svůj zákonodárný úřad spravovat v pocitu ohrožení, v atmosféře, kde mohou být po každém odhlasovaném zákonu lidem odvoláni.

Princip lidového veta vychází z toho, že zvolený zákonodárce je považován za zástupce názoru občanů. V podstatě za zrcadlo názoru jeho voličů. Jistě, určité hodnotové schody a tak podobně by tam měly být, ale poslanec je především člověk, ve kterého voliči mají důvěru, že se dokáže správně rozhodnout.

Je samozřejmě otázka, jak velké množství občanů bude k iniciování veta třeba, ovšem tato hranice se může vyvažovat velmi těžko. A jen krátké vychýlení na tu špatnou stranu může politický systém značně deformovat.

Budu velmi rád, když se nějaký obhájce tohoto principu zapojí do diskuze a třeba mne přesvědčí. Ať nad tím přemýšlím, jak chci, pořád mi vychází, že lidové veto dobrý nápad není.

Zdroj fotky: www.lidovky.cz

Jak přímá demokracie deformuje politiku (podle Fareeda Zakarii)

Po vzoru Václava Klause sem dám také jeden výňatek (jste-li intelektuálové, dosaďte si excerptu) z knihy, kterou zrovna čtu. Jedná se o knihu Budoucnost svobody amerického politologa indického původu Fareeda Zakarii, která si dává za cíl mapovat vztah mezi demokracií a svobodou. Zajímavá je zatím celkově, ale nejvíce mě zatím zaujala část popisující to, proč upadá americký politický systém a jaké jsou příčiny tohoto pádu - a jako jedna z nich je zmiňován rozmach přímé demokracie.

 

Cituji proto ze závěru kapitoly, která se tomuto tématu věnuje a myslím, že by nebylo špatné, abychom se nad tím zamysleli.

Řeč je především o státe Kalifornie, kde mají referenda i zákonodárnou podobu. Jen pro úplnost - kniha byla napsána v roce 2003, je tudíž možné, že je v některých věcech nepřesná.

 

Posuďte sami:

 

Referenda a zákonodárné iniciativy urychlily proces přebírání moci od politiků a její předávání „lidu". Děje se to však vždy prostřednictvím stále rostoucí třídy profesionálních konzultantů, lobbistů, odborníků na průzkum veřejné - ho mínění a aktivistů. Ve jménu demokracie jsme stvořili novou, neobyčejně mocnou elitní vrstvu. Vzhledem k tomu, že z vládnutí se stala nepřetržitá kampaň, jejich práce se nikdy nezastaví a jejich vliv stále roste. Díky této revoluci ztratily na váze instituce zastupitelské demokracie: Kongres, politici, politické strany, vládní agentury i samotná vláda. Nová elitní vrstva má méně kontrolních mechanismů, než měly ty předchozí. Stará politická strana byla zakořeněna ve svém hlavním působišti, ve filozofické tradici, byla viditelná a musela se zodpovídat, vlastně fungovala zčásti jako veřejná instituce. Její představitelé byli veřejnými osobami, jednali před zraky veřejnosti a museli se obávat o svou pověst. Kdo však sleduje konzultanty, sběratele volebních příspěvků, specialisty na výzkum a analýzy veřejného mínění a lobbisty, kteří dnes hýbou americkou politikou? Tím, že jsme vyhlásili válku elitářství, vytvořili jsme politiku skryté elity, která se nikomu nemusí zodpovídat, která nemusí na nic reagovat a jíž je i významný veřejný zájem často lhostejný. Pád tradičních amerických elit a institucí, a to nejen politických, ale i kulturních, hospodářských a náboženských, je podstatou proměny americké společnosti.

ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody. 1. vyd. Praha: Academia, 2012. 185 s. ISBN 978-80-200-2037-6

Rychetského Diskrétní zóna

Pro mnoho lidí, hlavně vyššího data narození, je „jen" předsedou Ústavního soudu. Považovat ale Pavla Rychetského pouze za jakéhosi vlastně neviditelného arbitra u nejvyšší instance soudní moci by byla velká chyba. Je to člověk se složitým a zajímavým životním osudem, profesní dráhou a politickou činností. A výborná kniha rozhovorů vedených Tomášem Němečkem kromě toho prozrazuje i řadu nečekaných souvislostí a detailů nejen z českého veřejného života.

 



Není v moci tohoto článku zevrubně shrnout vše, co je obsahem Diskrétní zóny, proto jen zběžně. V dvanácti kapitolách Němeček s Rychetským rozebírá postupně jeho život od dětství, rodinných vztahů, přes začátky v právní sféře a disidentské období, porevoluční angažmá ve dvou vládách a nakonec metu nejvyšší - práci na Ústavním soudu.

Rychetský je během knihy opravdu otevřený. A to včetně situace v disentu po Pražském Jaru, vládních problémů a třeba sporů na Ústavním soudu - všechno se jmény, nepokrytě a, zdá se, upřímně. Dozvídáme se tak o pohledu zevnitř na démonizovanou opoziční smlouvu, jak náročné bylo pro Rychetského jako člověka de facto z vlády přijít rovnou na vysoký post na ÚS, pozadí prezidentské volby v roce 2003. Rychetský na tyto, a mnohé další věci, přináší svůj vlastní pohled, který není nezajímavý. To je velká přednost Diskrétní zóny.

Němečkem velmi umně vedené rozhovory (je vidět, že redaktor zná souvislosti, v oboru se pohybuje, nebojí se ptát na tělo) jsou prokládány krátkými historickými vsuvkami pro zorientování v čase a doplňujícími dokumenty - jedním z nich je například svazek StB vedený na Pavla Rychetského. A protože i samotní autoři Diskrétní zónu vnímají jako jistý druh životopisu, nechybí ani fotografie. Kromě řady černobílých i několik barevných.

Za sympatickou poslední kapitolou, která se obrací k budoucnosti Rychetského dětí, následuje sada několika textů - disentní stanoviska k dvěma nálezům Ústavního soudu, politologický projev Paradoxy právního státu a demokracie, střízlivé hodnocení privatizace a dva články ku příležitosti úmrtí Václava Havla a Otakara Motejla.

Až na velmi drobné výhrady (osobně mě mrzelo, že se nerozebíralo více téma zrušených voleb v roce 2009, či že větší prostor nebyl dán opoziční smlouvě) nelze Diskrétní zónu každému, kdo se o vývoj českého veřejného života zajímá, než doporučit. Pavel Rychetský byl jeho strůjcem dlouhou dobu a jeho vzpomínky, přestože se prý nerad ohlíží, jsou cenné.

Volím Karla

Ve druhém kole prezidentské volby hodím hlas Karlu Schwarzenbergovi.

Jistě - není to ideální kandidát. Má na triku řadu věcí, především je odpovědný za současnou vládu a její rozhodnutí. Má za sebou Miroslava Kalouska. Nejradši by nás prodal do Bruselu, hlasoval pro smlouvu ACTA a snažil se suplovat jiné složky moci. Ale zásadní věc, která hraje pro jeho prospěch je ale to, kdo je jeho protivník.

Miloš Zeman má na můj vkus až příliš ale. Aféry kolem Zemanovy vlády za dob opoziční smlouvy (a ne, informace o ní nemám pouze z Vládneme, nerušit), nejasné financování jeho kampaně, podivný výběr spolupracovníků a, to především, politický styl.

A dobře to ilustruje i styl jeho kampaně - dobírání si knížete za jeho mluvu, nacionalistická struna, útoky na Schwarzenbergovu rodinu (na základě článku antisemitistického konspirátora). Zpod masky hodného dědečka z Vysočiny se opět začínají vynořovat rysy starého dobrého vulgárního a hrubého politika, který neváhá k diskreditaci svých oponentů používat i velmi nepěkné pomluvy.

Liberální Rada ČNB to má tak jako tak spočítáno a zbývá tak hlavní úloha prezidenta - tvůrce veřejného života, iniciátora debat a spojovatele. A to, i kdybychom odhlédli od všech nejasností okolo jeho bývalých politických angažmá, Zeman nebude. Je tu oprávněná obava, že se z Hradu stane místo rozdmýchávání sporů, kontroverze a nátlaku na vládu. A ohledně toho posledního bodu jsem ochoten se i vsadit - Zeman má v ČSSD nevyřízené účty a, pokud bude zvolen, mají se oranžové růže na co těšit.

Miloš Zeman se snažil během kampaně působit nekonfliktně a smířlivě, jak se ale přímá volba blíží, vystrkuje růžky čím dál víc. A přese všechny Karlovy nedostatky budu mít na hradě radši někoho, kdo bude politiku (s největší pravděpodobností) dávat dohromady. A ne ji rozkládat.

Hořké plody TOP 09

Aneb o straně, která je levicovější, než je sama levice.

         

Jedna věc je, když se hraje otevřená hra. Sociální demokraté se nijak netají svými ekonomickými plány, zásahy do ekonomiky a vůbec všemi těmi věcmi, které k tradičně levicové politice patří. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme se nad tím podivovat, ale říkají to jasně, dlouhodobě a otevřeně. Kdo ČSSD volí, nevolí pod nálepkou levice úplného zajíce v pytli.

Všechno výše zmíněné ale bohužel neplatí pro stranu, které se velmi rychle podařilo pokřivit význam termínu „pravicová strana". Tou je TOP 09, kterou pod dojmem nového, svěžího větru do pravé části politického spektra volili lidé zklamaní ODS a ze které se vyklubala pěkná parta lidí, která se chová všelijak, jen ne pravicově.

Ono už vůbec samotné angažmá Miroslava Kalouska, původně lidovce, který se neostýchal plánovat pakt s komunisty, ve straně s přídomkem pravicová bylo krajně podezřelé. Kontroverzi jeho osoby ale přehlušila postava Karla Schwarzenberga a TOP 09 se vznesla do parlamentních výšin s nebývale vysokým procentem hlasů. A i dnes, opět, tato partaj ústy ministra zdravotnictví Leoše Hegera pošlapává značku pravice a ukazuje svou pravou tvář. Jak tedy vypadá „pravicová" politika v podání TOP 09?

Nese znaky poctivého socialistického programu, který má snahu řídit lidem život. Přikazovat jim, jak, kdy a kde je to správné. A taky za kolik. Leoš Heger se dnes vyjádřil, že by se měl v občerstvovacích zařízeních povinně nabízet jeden nealkoholický nápoj levnější než pivo. Miroslav Kalousek zvýšil daně bez ohledu na Lafferovu křivku tak, že i levicová opozice bije na poplach.

TOP 09 podporuje masivní zásah do vlastnických práv plošným zákazem kouření v hospodách a její lokální politici se rozčilují, že na trati v jejich regionu si dovolí podnikat sprostí soukromí dopravci. V plánu bylo i zvýšení cen alkoholu, protože jedna prohibice Hegerovi k nápravě špatně žijících čechů patrně nestačila, poslanci TOP 09 hlasovali v parlamentu pro penězovod ESM a její (formální) předseda je Bruselu nakloněn více, než někteří levicoví politici.

Kdybych v parlamentních volbách TOPku volil, cítil bych se zneužit a podveden. Tato strana má dnes ke skutečné pravicové politice a jejím ideálům asi tak daleko, jako Sociální demokraté. Ti si ale na pravici nehrají.

Původně publikováno na: http://trhon.blog.respekt.ihned.cz/c1-59084900-horke-plody-top-09

Nečekaný obrat Bohuslava Sobotky

Okamura napsal na svůj blog, že komunismus je „nejdemokratičtější systém, který svět poznal". Potud je vše správně, Okamura projevil svůj šílený názor, na který má jistě právo, a jeho výrok se začal všemožně propírat a diskutovat. Hromadně na něj reagovali ale nejenom pravicoví polici, ale i ti levicoví - a mezi nimi i předseda ČSSD Bohuslav Sobotka.

Ano, ten Sobotka, který ještě před chvílí viděl KSČM jako standardní demokratickou stranu a z jeho vyjádření můžeme hádat, že Bohumínské usnesení pro něj není glejtem až tak svatým, teď kope do Okamury. Komunismus podle něj vždycky skončí totalitou a popravami.

 

A tak se férově ptám - co na to sociální demokraté v krajích, kteří vesele uzavírají právě s komunisty koaliční smlouvy? Co Ústecký kraj, kde za podpory ČSSD vládne komunistický hejtman? Co překrucování textu Bohumínského usnesení tak, aby se oranžovým radním hodilo do krámu?

Navíc tu ještě máme Jiřího Dienstbiera, který by neměl problém s jmenování KSČM do vlády a oficiální politiku ČSSD, která šla proti obecnému strašení pravice komunisty. Proč najednou ta změna? Myslí si snad Sobotka, že takto laciným otočením názorů dostane další voličské hlasy? U něj, mistra nekonkrétní a netematické rétoriky, to je klidně možné, ale taky hloupé. Na mě tedy strana takto měnící své názory důvěryhodná není.

Ono se uvidí po dalších sněmovních volbách, jak moc se to předsedovy strany s růží ve znaku nevyplatilo.
 

Okamura jede na hrad - test národa bude v lednu

Občani , občanky, soudruzi, soudružky. Tomio Okamura se sice jako Klement Gottwald z hradu nevrací, ale naopak na něj sebevědomě míří - hranici padesáti tisíc podpisů totiž o osm tisíc překročil. A pokud Čína nenapadne Japonsko a Tomio se nevydá bránit Kjúšú a pokud na ministerstvu vnitra nevyškrtají osm tisíc jedna neexistujících lidí, zařadí se tak do seznamu kandidátů, se kterými je prostě třeba počítat.

Byla to pro něj totiž skutečně hra o čas - podpisy začal sbírat jako poslední z vážných kandidátů a tak na překonání limitu měl jenom měsíc. Nicméně zadařilo se, charisma úspěšného podnikatele a lidového mudrce zafungovalo a hbití pomocníci zaplnili archy jmény. Do lednové přímé volby tak vstupuje element, kterého by se ostatní kandidáti možná měli začít bát.

Ono je to příznačné a maximální populista Okamura krásně doplňuje zbytek skvadry, který se uchází o hlasy voličů. Autor krásně jednoduchých řešení se tak bude moci hrdě postavit vedle bývalých členů KSČ (někteří z nich si navíc platí novináře), politiků, kteří za peníze daňových poplatníků spí ve sněmovně, nevýrazných stranických kandidátů a třeba bývalých skinheadů s nulovými zkušenostmi s praktickou politikou. Tedy, on nad některé z nich vyčnívá poměrně čitelnými politickými postoji - a ty nejsou zrovna hezké.

Hodnému strýčkovi Tomiovi totiž například v nepřijde komunistická ideologie jako něco špatného a zavrženíhodného. A zpozorněte dál - podle Okamury by stát měl víc podnikat a držet si monopoly i na místech, kde je nemá (třeba telekomunikace), snažit se dosáhnout zisku a vůbec konkurovat občanům, kteří by třeba taky rádi podnikali.

Navíc jako prezident jistě přinese rychlé (a snadné!) řešení otázky romských spoluobčanů, vysokých cen za elektřinu a pomůže ochránit tento stát před korupcí. Protože ta je opravdu špatná a jako prezident s tím má velké pravomoci bojovat. Samozřejmě.

Jenže lidé zhrzení současnou politikou na populistickou notu slyší. Slyší na snadná a nereálná řešení, není jim divné, že sotva je Okamura zvolen senátorem vyráží vesele dobýt hrad a že jeho angažmá v politice může být jen taková trochu celoplošnější reklama na jeho byznys.

I proto bude lednová volba určitý test inteligence národa.

Je Smetana opravdu hrdina?

Když před sněmovními volbami Roman Smetana pomaloval pár politikům volební plakáty, asi ani netušil, jaká se z něj za pár měsíců stane ikona. Pro spoustu lidí je totiž bývalý řidič ztělesněním odporu proti současnému politickému establishmentu, který stojí za to podporovat a oslavovat. Skutečně?

Tak si to shrňme. Smetana hulvátsky poničil cizí majetek (byť to byl majetek placený zčásti z daní spoluobčanů) jako výsledek jeho frustrace z politiky. Vyjádřil svůj názor a poprávu byl odsouzen (domnívám se by se tak stalo i v případě, že by u soudu seděl někdo jiný, sám Smetana soud navíc za podjatý nepovažoval)  k veřejně prospěšným pracím a úhradě škody. Smetana, uražený tím, že za zásah do majetkových práv někoho jiného lze být odsouzen, na výkon trestu nenastoupil a tím si zajistil jak pobyt ve vězení, tak od té doby neutuchající mediální pozornost, zprávy od Pospíšila a vztyčené pěsti spoluobčanů s jeho jménem na ústech mířící na Strakovu akademii.

A co o naší době vypovídá víc, než to, že se národním hrdinou stal takovýhle člověk? Na CSFD stránce aktivistického dokumentu „Svoboda pro Smetanu" Víta Klusáka je jeden zajímavý komentář uživatele s nickem MoTeelka, dovolím si ocitovat:

 „Pravda je ale také to, že takového "hrdinu" prostě Češi potřebovali. Někoho, kdo jim konečně ukáže, že nadávat na situaci z tepla hospody není to pravé ořechové." 

A to je smutné. Jít ven, poničit pár plakátů, poškodit Dopravní podnik (koho ty peníze v něm byly je už věc jiná) lze stěží považovat za ideální opak nadávání u korbelu vychlazené dvanáctky. Než by se Smetana férově pokusil stát politikem, nebo třeba členem občanského sdružení, a něco změnit, zvolil cestu k mediální pozornosti rychlejší a lehčí. Není to žádný novodobý hrdina. Není to vzor, kterým bychom se měli řídit. Jen to jen obyčejný výtržník, který poničil cizí majetek, poprávu dostal celkem mírný trest a média jej vylíčila téměř jako mučedníka, který jde do vězení za pomalování plakátů.

Měli bychom podporovat lidi, kteří se rozhodnou kreativně něco změnit, tedy nikoli destruktivně. Ať už to jsou Janečkovy evoluce, malé politické strany, občanská sdružení, nebo lokální osobnosti a ne točit dokumenty o domnělém politickém vězni.

Jestli, národe český, totiž skutečně potřebuješ takovéhoto hrdinu, tak si tvojí budoucností jistý nejsem.

Prezident by měl být politik

Řada lidí má díky přímé volbě pocit, že bude dobře, když budoucí prezident bude občanský kandidát nenavržený politickou stranou, který kope sám za sebe. To jsou ale omyly.

Musíme si uvědomit, že prezident je možná i důležitý tvůrce společenského dialogu, ale především politik. A zvolit si do tohoto úřadu někoho jako je třeba Vladimír Franz, který neměl s politikou nikdy nic společného, může být chyba. Jistě, říká, že je ochoten se učit novým věcem - ale nevíme jak dlouho mu to bude trvat a jestli vůbec se to podaří. Chceme přece prezidenta, který bude sebevědomý, jistý a bude umět v politickém prostředí rozprostírajícím se okolo Hradu chodit. Ne se brodit.

 Mimo to nám působení kandidáta v jakékoli předchozí veřejné funkci dává jasné informace o tom, jak ji vykonával, a vodítko, jak by se mohl postavit k prezidentské funkci. Z působení Zemana jako premiéra, Dienstbiera jako senátora a Jakla jako tajemníka (jsem si vědom, že se o politickou funkci v pravém slova smyslu nejedná) můžeme zpětně vyčíst, jak se postavili určitým problémům, co k jejich řešení sdělili národu a jak se s nimi vypořádali. To není úplně nepodstatná informace. O reálném chování pana Franze toho víme velmi málo.

Druhým bodem je ona mýtická nepodpora strany. Zde musím souhlasit s Jiřím Dienstbierem, který tvrdí, že účastí na životu politické strany se kandidát jasně hlásí k určitým programovým principům. A to je informace velmi důležitá, je to určité zakotvení na politickém spektru, díky kterému můžeme vnímat kontury kandidátovy osobnosti jasněji. Ve výsledku je ale stejně jedno, jestli za daným kandidátem stojí ČSSD, ODS, nebo Lukoil a tajemní sponzoři Fischerovy prezidentské kampaně.

Spíše, než politickou příslušnost zohledňujte kvality kandidáta při řešení praktických problémů, jeho ideje, názory a politickou minulost. Je sice pěkné, že nám na hrad kandiduje potetovaný hudebník, jenže když je to člověk bez jasného názoru a s učebnicovými odpověďmi na zásadní otázky, může být čistý, občanský, nedstranicko-nadstranický jak může chtít, ale dobrou volbou tak jako tak kvůli tomu být nemusí.

Nečasova DPH: Povolební verze

Taky si pamatujete, že ještě v pátek byl vládní balíček o zvýšení sazeb daně z přidané hodnoty nezlomný jako skála? Tak to už asi neplatí, protože dnes ráno se náš předseda vlády vytasil s nápadem mířeným na rebelující poslance, který obsahoval ponechání základní sazby na původní výši, tedy na dvaceti procentech.

Důvody jsou poměrně jasné. ODS dostala v krajských volbách pořádný výprask (tedy kromě nedávno odvolaného Pospíšila, za kterého se Nečas snažil v televizi neférově připisovat body) a je dost možné, že se pod Nečasem, jako předsedou ODS, začíná kývat židle. Blíží se totiž volební kongres a situace je v současné době poněkud nejistá.

 Je totiž možné, že onen kongres se bude konat v už době, kdy bude celá vláda vinou rebelujících poslanců padlá. Když k tomu přidáme prohrané krajské volby, podivné hlasy o otcích jdoucí z Hradu a řeči Borise Šťastného o Klausovi jako mesiášovi, který spasí ODS, nevychází nám výsledek jako něco, v čem bude post předsedy občanských demokratů snadné obhájit.

Druhým problémem je ale opět oklamání voličů - jen co se vzpamatovali z planých slibů o nezvyšování DPH, ukazuje se, že se zásadovostí premiéra Nečase to tak horké nebude ani v tomto případě. Co si po týdnech přesvědčování, že přes novou úpravu „nejede vlak" voliči pomyslí? Že tenhle premiér je slabý.

A přihlédneme-li k tomu, že rebelové novou verzi reformního balíčku odmítli, nevidím vyhlídky této vlády příliš růžově. Osobně bych si dovolil tipnout, že k urnám se půjde zanedlouho znovu - a to nejen kvůli prezidentovi. Zásadní hlasování se blíží, na konci října budeme vědět víc.

Lidi z LIDEM chápu.

Nyní už regulérní straně LIDEM jsou nejčastěji vytýkány dvě věci, přičemž obě souvisí s „přeběhlictvím". První je poukazování na morální rozměr jejich jednání - VV začaly ztrácet voliče a tak se Peake a spol. rozhodli trhnout a zkusit to mimo zdiskreditovanou stranu. A druhým, častějším, je osočování jejich poslanců, že nebyli za LIDEM do sněmovny zvoleni. Osobně mi přijdou tyto dvě výtky zcestné a nesdílím je; ba naopak - poslance LIDEM chápu.

Vinit Peake a její kolegy za opuštění Věcí Veřejných jako takové může snad jen někdo, kdo ještě věří v dobrotivost dvojice Bárta  a John. Zpočátku slušně se tvářící strana se velmi rychle ocitla pod palbou obvinění z korupce (prokázané), netransparentního a podivného financování, onoho pověstného etického kodexu a podobně. V takové situaci se nelze divit Karolíně Peake, že se rozhodla pro radikální krok a stranu opustila. Pokud v ní byla s dobrými úmysly od počátku, bylo to jediné možné řešení, každý slušný člověk musel při pohledu na to, co se v centru Bártovy straně děje, začít balit kufry.

Proč neměli pochyby dřív? Logicky, pokud ještě doufám ve změnu, nebudu očerňovat svoji stranu a oslabovat ji pro případ, že se vše vyřeší a vysvětlí. Domnívám se, že na to, že je pozdě přišli tehdy budoucí LIDEM brzy.

K onomu poslaneckému mandátu - ten je výlučně poslance. Náš právní řád dává právo nakládat s mandátem poslanci, nikoli straně. Pokud by nebyl volný mandát, nemělo by smysl hovořit o svědomí a vědomí poslanců, předsedové stran by si jen hrály na počty. A jak může být volný mandát důležitý ukazují i rebelující poslanci uvnitř ODS. Peake, Paggio i Navrátilová měli jednoznačné právo VV opustit a založit si i během funkčního období současné sněmovny LIDEM. Volíme programová východiska strany - a ta LIDEM se od toho původního z dílny VV příliš neliší. Jako problém v ustanovování politických subjektů v průběhu funkce sněmovny nevidím, došlo k tomu již dříve a jako zrada ze strany LIDEM na voliče mi to nepřijde.

Uvidíme, jak se podaří za dva další roky (tedy možná) ve vládě LIDEM očistit svá jména a nabrat nějaké voliče. Ty totiž potřebují jako sůl.