Ztraceni ve světě sociální datasféry

Paralelní život, internetové ghetto, sociální bublina a závislost na přísunu nepodstatných informací ze života ostatních. Až do těhlech rozměrů u některých přerostla obsese sociálnímí sitěmi, do bodu, kdy se hra změnila v integrální součást běžného bytí. Stačí se podívat na libovolnou twitterparty, skupinu lidí, kteří se víceméně poznali jen na Twitteru - uhodnout témata rozhovorů často není vůbec těžké. Kdo koho followuje? Kdo komu dal retweet? Znáte tohohle? Co jeho Insta?

Vizualizace mých virtuálních vztahů z Mentionmap. V čárách prosvítá město z Ghost in the Shell.

Pak se nejde nezamyslet, jestli přece jen ti, kteří prorokují zánik tradičních mezilidských vztahů a jejich přesun do povrchně-virtuální podoby, nemají pravdu. Průkopník cyberpunku William Gibson se sice možná v mnohém mýlil, existenci univerzální sítě, paralelního nadreálného života, ale předpověděl dobře - jen místo datasféry máme Twitter a místo krčních přípojek iPhone v kapse.

A úroveň prolnutí sociálněsíťové hyperreality se skutečností začíná být leckdy téměř alarmující - přichází neschopnost nahlížet na ostatní jinak než prizmatem hashtagů a 140znakových zpráv, internetová přetvářka dostává nových rozměrů. Twitter je prostě plný spisovatelů, umělců a intelektuálů.

Nic proti. Twitter je "by design" prostředím, kde se musí zjednodušovat, a celý koncept sociálních sítí k pozérství a budování notně přikrášlených (nebo rovnou nereálných) altereg přímo vyzývá.
 Jenže hranice mezi nevinnou hrou a obsesí z iluzorního světa lidí složených z jedniček a nul je někdy až nesnesitelně tenká.

Dvě podoby tolerance

Člověku od přírody dělá problém nahlédnout na svět z jiné než ze své perspektivy. Při komentování okolností nám tak často činí problém překročit hranice vlastní zkušenosti, vidět dál než za bublinu, ve které nutně každý žijeme. Oprávněné rozhořčení nad vyhazovem šéfa Mozilla Corporation za podporu konzervativní petice vyvolal text Martina Weisse. Jenže vedle rozmáhající se kultury politické korektnosti však paralelně existuje ještě kultura jiná - a zcela opačná.

Jsou to dva světy, které ale používají stejné metody. Na jedné straně multikulturní mainstream, ve kterém je každý konzervativnější názor označen jako nemoderní a nepokrokový, na straně druhé rostoucí nacionalismus a xenofobie převážně nižších tříd společnosti. Paradoxní je to, že nakonec jsou si intelektuálové i anonymní internetoví diskutéři podobnější víc, než by si nejspíš sami byli ochotni připustit.

Společným jmenovatelem obou pólů je netolerance a fanatismus. Jsou to příklady ideologie dovedené do krajní podoby, vyhrocené tak, že se uzavřela do vlastní bubliny. Potom už není rozdíl mezi militantním liberalismem nebo zastydlým národoveckým konzervatismem - oba jsou to názory neuznávající diskuzi a svobodnou výměnu názoru. A na každý názorový proud, který k výše zmíněnému vede, bychom měli nahlížet jen s despektem, případně lítostivým tragikomickým úsměvem.

Veřejnoprávní média v době Babišově

Pro případné konspirátory předesílám, že jsme se o tomhle ve škole vůbec nebavili, není to žádná indoktrinace ze strany FSV UK a netuším, co si o tom myslí moji vyučující-

Veřejnoprávní média mají svoje chyby. Mají velké chyby (jejich řešení není jednoduché), jako je politická podstata Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, nepřehledné machinace uvnitř České televize, nebo otázka kvality nejmenované hlavní zpravodajské relace. Domnívám se, že není důvod, aby byl z veřejných peněz financován sportovní kanál, velké pochyby mám i o funkci ČT 1 (jejíž program je velmi podobný komerčním televizím), ale pozice zpravodajského ČT 24 se mi jeví jako velmi důležitá. A to především ve světle uplynulých událostí.

K dobře fungující demokracii patří dobře fungující média. Taková, která sdělují důležité informace, uvádějí je do kontextu a před svými konzumenty nic důležitého nezamlčují. A právě tohle je u majoritních soukromých médií v naší zemi potenciálně ohroženo - teprve čas ukáže, jak se svou mediální silou Andrej Babiš naloží. Zbývá jen věřit ujišťování Roberta Čásenského, že v redakcích hlavních českých deníků jsou odvážní novináři. Jenže je otázkou, jak je taková záruka křehká.

Jednou ze záruk, že se k občanům dostanou nezkreslené informace může být i veřejnoprávní televize, potažmo veřejnoprávní rozhlas. Zdůrazňují slovo může být. Oproštěna od byť jen ekonomických vlivů svých vlastníků může mít potenciálně volnější ruce - nemusí hledět na zisk a tak si může dovolit provozovat například investigativní žurnalistiku, která se v soukromých médiích stává věcí obtížně udržovatelnou. V okamžiku, kdy si nemůžeme být jistí tím, jestli nám není DNES či Lidových novinách něco zamlčováno, může role konkurenčních (a i veřejnoprávních) médií vzrůst. A ruku na srdce - nemyslím si, že by svoji práci Česká televize dělala zas tak špatně.

Je možné filozoficky polemizovat o tom, jestli je morálně správné financovat specifickou daní taková média. Nicméně zdá se mi (a klidně mi to vyvraťte), že jejich existence jako taková smysl má.

Žijeme sice ve stejné zemi, ale v jiném světě

Včerejší předvolební debata Respektu ukázala mnoho věcí, ale jeden poznatek ční mezi ostatními tak jasně, až je neuvěřitelné, že si ho tolik lidí neuvědomuje. Je jím to, že každý žijeme v jiném světě a máme tendenci jeho pravidla zobecňovat na světy ostatních.

Jasným dokladem tohohle je Karel Janeček. Jeho představa, že lidé jsou aktivní, systematickou osvětou lze prosadit ústavní změnu a že 20 % dobrých lidí stačí na systémovou změnu, je sice hezká, ale naprosto nereálná. Co ten zbytek? A budu-li parafrázovat Alexandra Mitrofanova z téže diskuze, co těch 54 % podporovatelů prezidenta Zemana?

Podobnou, ale o to nebezpečnější, podobu téhož předvedl jistý rešeršér z ČT. Typický velkoměstský intelektuál s téměř plnovousem začal vyprávět, jak je nadšený z aktivit kolem Krymské ulice, iniciativy Auto*Mat, z malé práce od lidí pro lidi, ale že se o politiku vlastně nezajímá. Jenže když se obklopíte aktivními, nadšenými a pozitivními lidmi, je hrozně snadné podlehnout dojmu, že vlastně všichni jsou takoví. Nejsou. A arogance, se kterou někteří intelektuálové odmítají politiku jako takovou, je zarážející.

Stejnou chimérou může být takzvaná občanská společnost. Respektive její reálný dopad. Můžeme vytahovat kauzy na naše politiky, rozebírat jejich výroky, klást jim nepříjemné otázky, ale pokud to tak obrovské množství lidí (opět odkazuji na popularitu Miloše Zemana) evidentně nezajímá, co s tím? Nechci snižovat snahu takových projektů - pro nás, kteří se chceme informovat, je to skvělá věc. Problém je našich počtech.

„My nechceme, abyste něco vymýšlel, my chceme, abyste řekl, že máme pravdu,“ ohodnotil étos dopisů, které zasílají do Práva čtenáři, Alexandr Mitrofanov. Obklopit se médii a zdroji názorů, které podporují to naše jediné správné vidění světa je jednoduché a s příchodem internetové doby ještě o řád lehčí. Přiznejte se: Čtete média, se kterými nesouhlasíte? Sledujete na Twitteru a Facebooku i lidi, kteří stojí na opačném konci názorového spektra? Pokud budeme považovat hospodské debaty pravicových intelektuálů jako bubliny, tak jsou jejich internetová fóra hotovými chrámy s vysokými zdmi.

Nepřemýšlíme všichni stejně, nemyslíme si to samé a nejsme všichni tak inteligentní, angažovaní a aktivní, jak se může zdát. Stranou všech studentských a občanských iniciativ, dobrovolnických sdružení, komunálních záhonků a alternativních časopisů stojí masa lidí, kteří o světě tak jako my nepřemýšlí.

Hlavní otázkou tak je, o co téhle významné společenské síle jde a jak na ni nahlížet.

Povedená dvojice (fejeton)

(psáno v létě)

Když je vidíte odděleně, nepodivíte se. Neřeknete o nich, tedy v ideálním případě, křivého slova. Jakmile je ale smícháte, zkombinujete, prostě dáte dohromady, je zle. Sprška nenávistných komentářů zahrne jak vás, tak onu inkriminovanou dvojici. O kom že to mluvím? No přece o ponožce a sandálu!
Neuplyne snad dne, abychom neviděli právě tyhle dva, kterak pokrývají nohu nějakého výletníka - v našich českých, moravských a slezských kotlinách se jim věru daří převelice, patrně se dobře doplňují s okolním ekosystémem.
,,On má ponožky v sandálech! Bože, to je ale nevkusný manekýn!" křičí někteří labilnější spoluobčané při pohledu na ty, kteří se rozhodli vstoupit do vod kombinatoriky s množinou čítající přesně dvě ponožky a dva sandály. Mají je za za kaziče republikového vkusu, za hanbu národa.
Nutně se ale přemýšlivému čtenáři při pohledu na oba znesvářené tábory dere na mysl úvaha - jestli nechybí nám, čechům, vlastně kromě vkusu, taky trocha zdravého rozumu?

Hypermarkety jsou zlo, říkali vám. Mýlili se.

Když se nějaký samozvaný intelektuál rozhodne zaútočit na odporný svět moderního konzumu, jedním z prvních terčů nejčastěji bývají super a hypermarkety. Proč? Protože v celé své síle koncentrují to, proti čemu tito domnělí zachránci lidského ducha brojí. Je však nejbližší Lidl, Billa, či Tesco tím správným terčem?

Jejich argumentace je víceméně podobná - konzumní způsob života činí lidi nešťastnými. Něco podobného ostatně směrem k němu pronesl Václav Havel v úvodním projevu konference Forum 2000 (ročník 2010): „Vzniká nový typ už dříve popsaného existenciálního úkazu: bezbřehá konzumní kolektivita rodí nový typ samoty." (celý zde) Tito lidé ale opomíjejí dvě zásadní věci.

Za prvé, nikdo nikoho do supermarketů a hypermarketů nenutí chodit. Nelze vztáhnout pocit svůj, či několika lidí na celek. Pokud by si lidé v nich (či jejich působením) připadali nešťastní, nenavštěvovali by je. Že nemají jinou volbu? I v našem maloměstě jsou malé, soukromé večerky, malá řeznictví, alternativy tu jsou. Zvolit si konzumní způsob života je svobodná volba každého z nás. Je to osobní rozhodnutí - to, že to někomu může vyhovovat a činit ho oprávněně šťastným, bojovníci za štěstí lidí pomíjejí. Chcete kupovat malosériové výrobky, žít v alternativní kultuře, vzdělávat se jinak? Máte možnost!

Za druhé - pro řadu lidé je štěstí spjato do velké míry s životní úrovní. Je pěkné přečíst si antické dramatiky, porozumět Kantovi a předčítat si Božskou komedii pro povznesení ducha. Jenže většina měří svoje štěstí majetkem a blahobytem. Tak tomu bylo vždy. A proto je nesmyslné vinit obchodní domy, které se staly symbolem kapitalismu. Staly se ukázkovým příkladem toho, jak lze zvýšit životní úroveň ve velkém měřítku velkému množství lidí. Spokojení jsou ve výsledku téměř všichni - majitel, kterému hypermarkety generují zisk i lidé, kteří si díky nim mohou nakoupit věci, o kterých se jim před pár lety ani nesnilo (a navíc mají pracovní místa). Tím zbytkem jsou pak protestující „intelektuálové", kteří si ale nakonec doma stejně dají jablko z velkosadu.

Obchodní domy nejsou vinny. Uspokojují poptávku, dávají lidem práci, zvyšují jejich životní úroveň a jsou jedním ze symbolů toho, co nám přineslo relativně svobodné hospodářství. A bojovníci proti nim by si měli uvědomit jednu věc - to, že vám se to nelíbí neznamená, že všem ostatním také ne.

Pro případné diskutéry: Jsem si samozřejmě vědom toho, že výrok Václava Havla je zásadně zkrácený a jeho citovaný závěr vychází nejen z problematiky obchodních domů. Ovšem i ty v něm hrají velkou roli a pro ilustraci způsobu přemýšlení je to více než vhodné.
Samozřejmě se mnou nemusíte souhlasit.

A Blur mám hudebně rád, některé jejich texty (Parklife, některé skladby z The Great Escape) na tenhle způsob přemýšlení odkazují, navíc to Albarn sám několikrát v různých rozhovorech říkal. To jen pro pořádek.

Internetová revoluce

Kterak kdysi akademický vynález demokratizuje společnost a mění náš život.
 

     

Je obtížné uvědomit si, v jak revoluční době žijeme. Myslím si, že není od věci srovnávat proces, který započal v devadesátých letech, s průmyslovou revolucí, vynálezem manufaktur a parního stroje. Proces zavádění této technologie nám zvolna mění životy, společenský prostor a třeba i způsob myšlení. Ano, řeč je o internetu a revoluci s ním spojené. Její konečné (zda-li někdy takové budou) důsledky je totiž velmi těžké odhadnout.

 

Internet, původně vynalezen pod jiným názvem jako čistě akademická záležitost, se zavrtal pod kůži řadě systémů, které denně používáme - platební karty, bankomaty, vyřizování dokumentů na úřadech a tak podobně. Technologické aspekty zavádění internetu jsou jistě zajímavé, ale v tomto článku se chci zaměřit především na ty subtilnější a nevědomější účinky této technologie - na účinky, které mají vliv na celou společnost.

 

A nejde jen o to, že už není tak důležité věci vědět, ale umět je najít, nebo že můžeme snadno kolaborovat se svými spolupracovníky. Internet, a to především, přinesl nebývalou demokratizaci společnosti napříč jejím spektrem. V politice, v umění, v informacích, v žurnalistice.

Přestože nakonec blogování nesplnilo přestřelená očekávání vizionářů, stále jde o aktivitu přinášející svěží pohledy na věc - pohledy nezávislých lidí, kteří to často dělají jen pro radost. A to by se v éře sešněrované vydavatelskými domy s přihlédnutím k velkým nákladům na tisk vlastních novin (a jejich omezený dosah) stát nemohlo. Twitter do jisté míry přispěl k událostem okolo Arabského jara a stal se tak symbolem novodobé občanské žurnalistiky.

 

Jestli ale pro někoho byl internet darem z nebes, jsou to umělci. Pro mladého ambiciózního autora s tvorbou, která se nehodí do marketingového plánu velkého vydavatelství, není nic snažšího, než svůj výtvor zveřejnit na internetu - a je jedno, jestli se jedná o básníka, hudebníka, nebo tvůrce amatérských videí. Služby jako SoundCloud a YouTube jsou symbolem přímé komunikace novodobých umělců s publikem.

Otevřený software a technologie vytvářené přes internet komunitou pro komunitu, projekty (nejen ty umělecké) financované lidmi bez velkého bratra v zádech přes Kickstarter a otevřená studnice informací, to jsou jen některé z dalších průvodních jevů rozšiřování internetu do našich životů.

Jistě - není všechno krásné, aniž by na tom nebyla ani skrvna. Kvůli internetu roste vliv velkých korporací, jako je Google a třeba i onen Facebook. Kyberpunk se stává ve své podstatě realitou a vzájemné propojení (a napojení do sítě) všeho otevírá nové bezpečnostní hrozby, či nová pole, kde lze vést válku. Internet se rychle stal dalším terčem cenzury a vděčným cílem nedemokratických režimů. Dal vzniknout novým formám šikany a obtěžování, způsobuje závislost a leckdy jeho používání vede k unáhleným soudům na základě dezinformací.

 

To všechno je pravda, stále si ale myslím, že pozitiva převažují. Je to tak jako s každou technologií - má své pro a své proti. A i pro internet platí, že ho budeme mít takový, jak se ho rozhodneme používat. Platí tedy myšlenka, kterou Vladimír Franz vyslovil na konferenci TEDxBrno (tedy na akci, která je jasný příkladem toho, kde jsou vlivy internetu pozitivní), že internet je největší zločin spáchaný na lidstvu, a měl zůstat vědcům? Podle mne nikoli. Jistě, rizika tu jsou, ale toho, co dobré nám přinesl, je mnohem víc.

Poprvé publikováno: http://trhon.blog.respekt.ihned.cz/c1-59070700-doba-internetova-doba-revolucni

Využívejte možnosti dnešní doby!

Před nedávnem jsem se tu rozepisoval o tom, co nám všechno nabízí dnešní úžasná doba internetu. A z toho bych vypíchl především to, že díky internetu se můžeme velmi snadno dostat k vědomostem.

Zrovna včera jsem dostal chuť přečíst si něco málo o teorii chaosu a souvisejícími jevy.
Dříve bych se musel pokusit zeptat učitele fyziky, pokud by nevěděl, musel bych si jít bůhvíkam sehnat nějaké knihy, přinejlepším bych sehnal nějaké odborné, které by mi stejně nic moc kloudného neřekly. Díky internetu jsem během pár minut našel web jistého nadšeného matematika, který se rozhodl, že základní poznatky z tohoto oboru sepíše tak, aby to pochopil každý.
Nebo jsou věci jako TED (a TEDx), YouTube přenosy z konferencí a přednášek, podcasty lidí, kteří něčemu rozumí a baví je to a třeba i ona Wikipedia - rád si na ní čtu a rozšiřuji si obzory a nestydím se za to.

O tom ale tento příspěvek nebude. Ten bude o lidech, kteří se narodili do téhle (viděno z této perspektivy) skvělé doby narodili a nechápou, jaké výhody skýtá. Datum narození všech mých vrstevníků už nese rok, který se počítá do informačního věku. Do školního věku se dostali už v době, kdy se počítače začaly u nás zásadněji rozšiřovat a teď jsou spolu s námi v období, které začalo před pár lety a charakterizuje jej právě rozšiřování internetu o spoustu fascinujících věcí.

Ale oni to nevnímají. Používají internet jen napůl a netuší, že existují takové skvělé věci, jako výše zmiňované projekty. Jejich jediným zdrojem vzdělání je omezený prostor školy a za jejími dveřmi to končí. Učení a vzdělávání je pro ně synonymem zla, zbytečné věci a něčím, čím se slušný člověk po skončení školní výuky nezabývá. Rozšiřování obzorů, nezavíraní si vrátek k novým myšlenkám je ale zásadní schopností i pro pozdější život. A internet k tomu může lvím dílem přispět.

Doufám, že o tom po přečtení tohoto článku aspoň trochu popřemýšlí. Protože nevyužít možnosti dnešní doby je velká škoda.

Zdroj fotky: memeburn.com

Doba internetová

Byla tu revoluce neolitická, revoluce průmyslová a právě teď, v tomto okamžiku, prožíváme revoluci internetovou. Internet dramaticky mění celý svět a s ním i naši společnost. Pomalu, ale jistě se stáváme na internetu existenčně závislí a on sám se stává pevnou součástí naší identity, našeho přístupu ke světu. A mění také náš přístup k informacím.

 

Žijeme z pohledu možností rozvoje osobnosti úžasné době. Kdokoli se chce zajímat o cokoli, má ve většině případů ruce volné. To, co se dalo dříve pochopit a studovat z těžkých knih lze dnes na Googlu najít za pár okamžiků. Teorie strun a superstrun? Podstata světa od Schopenhauera? Nebo snad jak pěstovat karafiáty? To všechno jsou příklady věcí, jejichž podstatu si lze pomocí Wikipedie osvojit velmi rychle a bezbolestně.

Pro umělce je internet rájem. A nezávislá hudební scéna, která publikuje třeba jen výhradně po internetu a má tak přímý kontakt se svými fanoušky, je jen začátek. Básníci, spisovatelé, vizuální umělci, grafici, filmaři, ti všichni mohou z internetu a prostoru, který poskytuje profitovat. Dostupnostu umělecké tvorby už není limitována akceschopností místního muzea, nebo objemem skladů lokální knihovny.

Internet propojuje. Umí nás spojit s těmi, které bychom dříve ani nepoznali. Umožňuje nám se volně sdružovat dle našich zájmů a názorů. Obohatit se o nové poznatky, pohledy na věc a postoje jiných lidí je díky internetu extrémě snadné. Internet se stává efektivním způsobem, jak tvořit komunity a mění i pravidla politické hry - vždyť kandidatura Vladimíra Franze vzešla právě z něj.

Dnešní doba, a myslím, že ji lze poprávu nazvat doba internetová, skýtá obrovské možnosti. Poskytuje nám možnosti, o kterých se našim předkům nesnilo ani v těch nejšílenějších fantaziích. To ale platí jen v případě, že k nim nebudeme slepí a otevřeme oči.

Já je otevřel a jsem velmi rád, že zrovna v téhle době žiju.

Berme volby zodpovědně

Základní slabinou demokratického systému je v podstatě jeho největší výhoda - většina. V demokracii s rovným volebním právem je politická reprezentace určitým odrazem většinového mínění občanů, tedy kvalita politiků je do určité míry úměrná kvalitě voličské obce.

A co je pro demokracii horší, než apatický nevolič? Volič, co se nechce informovat. Vidím to často - lidé jdou a do urny hodí hlas pro někoho, o kom nic neví. Pro někoho, kdo je jim například jen vzhledově sympatický, pro někoho kdo se navenek tváří jako kamarád, ale zezadu mu na ramena ťuká místní kmotr. A lidé si dovedou najít i hloupější důvody - je to šlechtic, mluví slušně, je vtipný.

To je, promiňte mi, hanebná nezodpovědnost. Uvědomme si, že volby jsou pro nás jediným nástrojem jak přímo a účinně ovlivnit situaci v naší politice. Stokrát můžeme demonstrovat před Strakovou akademií, dvěstěkrát posílat dopisy na Hrad, ale v konečném výsledku rozhodují jen a pouze volby. Je proto obrovská škoda vidět lidi, jak volí na základě povrchních a nedostatečných informací.

Samozřejmě, volby nejsou samospásné a z kandidátky plné mizerů si nevyberete - volit uvědoměle je ale další krůček k tomu, abychom to v naší politice měli lepší.

Přišel mesiáš a jmenuje se Karel

Lidé s mesiášským komplexem jsou zajímavou subkulturou. Mají ve zvyku nabízet lidu jednoduchá řešení, táhnout k sobě uvěřitelné osobnosti (aby to pro lid vypadalo věrohodněji) a často to nedopadá dobře. A do téhle skupiny se zařadil i Karel Janeček.

Obří reklamy v novinách. Podivné bannery na okrajích webových stránek. Čísla, mikrotransakce a jedno velké ego - to je projekt Pozitivní evoluce z hlavy geniálního matematika a podnikatele Karla Janečka, který předevčírem ukončil svoji túru po krajích naší republiky. A ukončení to bylo vskutku masivní, Janečkovi se podařilo do Lucerny vměstnat obdivuhodné množství lidí.

Kdo nestihl koupit lístek na bohoslužbu s Karlem včas, mohl se dívat na online přenos a domnívám se, že se nestačil divit. Metafyzický rozměr (rozuměj - velká spousta abstraktních řečí, éterická atmosféra) sice měly už zastávky v jednotlivých regionech, tento večer byl ale vrcholem.

Lidu je potřeba hodit nějaké to pozlátko a proto se kromě (taktéž notně spasitelského) geologa/filozofa/publicisty Václava Cílka objevila na pódiu vedle Janečka i Aneta Langerová. Lhostejno, že působila jako, že neví která bije, hlavně že se publiku ukázalo, že i celebrity Karlovi věří!

A pak to začalo. Zásadní je nový volební systém, když nás bude dost, poslanci povolí a změní nám ústavu - je nás mnoho, je nás hodně, dokážeme spolu mnohé! A lid tleskal. Naše společnost je v morální krizi, ze které nám pomůže jen (jak jsme se navíc včera dozvěděli)  bůh Janeček a kdo o něm křivé slovo řekne, Žito 44 si ho do parády vezme.

Stačilo pár slov o zlých zákonodárcích, mizerné vládě, ukázka z dokumentu Fishead (který podezřívám z podněcování třídního boje) a celá Lucerna svítila zelenými náramky a zplna ramen tleskala.

Přišel nový zachránce, někdo, kdo změní náš stát k lepšímu? Nejspíš ne. Je to jen někdo, jehož motivy nejsou úplně jasné, a kdo má marketing zvládnutý na jedničku

Krátce o moralitě kapitalismu

Často slýcháme, že kapitalismus je nejlepší systém proto, protože vytváří největší bohatství největšímu počtu lidí. To je sice pravda, ale je to pouze důsledek toho, že je to jediný morální systém. Pokud bereme jako základní snahu člověka o maximalizaci svého zisku, poskytuje mu neregulovaný kapitalismus (kde je ekonomika oddělena od státní moci) nejsnadnější cestu, jak toho docílit. Nebere mu zbytečně peníze ve prospěch nedefinovatelného obecného dobra a brání jeho základní práva tím, že jej ochraňuje od jakékoli iniciace fyzického násilí. Nežádá po občanech, aby se obětovali pro dobro ostatních a je postaven na základní premise, že člověk je sebestředný tvor.

Vyšlo v časopise Laissez-Faire, číslo září-říjen 2012

Je Smetana opravdu hrdina?

Když před sněmovními volbami Roman Smetana pomaloval pár politikům volební plakáty, asi ani netušil, jaká se z něj za pár měsíců stane ikona. Pro spoustu lidí je totiž bývalý řidič ztělesněním odporu proti současnému politickému establishmentu, který stojí za to podporovat a oslavovat. Skutečně?

Tak si to shrňme. Smetana hulvátsky poničil cizí majetek (byť to byl majetek placený zčásti z daní spoluobčanů) jako výsledek jeho frustrace z politiky. Vyjádřil svůj názor a poprávu byl odsouzen (domnívám se by se tak stalo i v případě, že by u soudu seděl někdo jiný, sám Smetana soud navíc za podjatý nepovažoval)  k veřejně prospěšným pracím a úhradě škody. Smetana, uražený tím, že za zásah do majetkových práv někoho jiného lze být odsouzen, na výkon trestu nenastoupil a tím si zajistil jak pobyt ve vězení, tak od té doby neutuchající mediální pozornost, zprávy od Pospíšila a vztyčené pěsti spoluobčanů s jeho jménem na ústech mířící na Strakovu akademii.

A co o naší době vypovídá víc, než to, že se národním hrdinou stal takovýhle člověk? Na CSFD stránce aktivistického dokumentu „Svoboda pro Smetanu" Víta Klusáka je jeden zajímavý komentář uživatele s nickem MoTeelka, dovolím si ocitovat:

 „Pravda je ale také to, že takového "hrdinu" prostě Češi potřebovali. Někoho, kdo jim konečně ukáže, že nadávat na situaci z tepla hospody není to pravé ořechové." 

A to je smutné. Jít ven, poničit pár plakátů, poškodit Dopravní podnik (koho ty peníze v něm byly je už věc jiná) lze stěží považovat za ideální opak nadávání u korbelu vychlazené dvanáctky. Než by se Smetana férově pokusil stát politikem, nebo třeba členem občanského sdružení, a něco změnit, zvolil cestu k mediální pozornosti rychlejší a lehčí. Není to žádný novodobý hrdina. Není to vzor, kterým bychom se měli řídit. Jen to jen obyčejný výtržník, který poničil cizí majetek, poprávu dostal celkem mírný trest a média jej vylíčila téměř jako mučedníka, který jde do vězení za pomalování plakátů.

Měli bychom podporovat lidi, kteří se rozhodnou kreativně něco změnit, tedy nikoli destruktivně. Ať už to jsou Janečkovy evoluce, malé politické strany, občanská sdružení, nebo lokální osobnosti a ne točit dokumenty o domnělém politickém vězni.

Jestli, národe český, totiž skutečně potřebuješ takovéhoto hrdinu, tak si tvojí budoucností jistý nejsem.

Facebook: Jaký si ho uděláte, takový ho máte

V poslední době se stalo především mezi samozvanými intelektuály módou nadávat na Facebook, osočovat jej z ohlupování lidí a nucení svých uživatelů k nepřístojnému odhalování svého soukromí. Ruku v ruce s těmito obviněními jdou zlostné komentáře hodnotící kvalitu obsahu, který uživatelé této sociální sítě vytvářejí, a nakonec i názory, že by bylo bez Facebooku vlastně lépe.

Jenže tak jednoduché to není.

Všechny výše zmíněné výtky mají jedno společné. Naprosto totiž opomíjejí základní fakt, že Facebook je především nástroj, který lze používat řadou různých způsobů. Někdo na něm má přidaná obrovská kvanta přátel a sdílí banality, které ve skutečnosti nikoho nezajímají. Na přístup takového člověka jdou jistě některé z názorů oponentů Facebooku aplikovat, ovšem předkladatelé těchto názorů se dopouštějí další chyby, kterou je přílišná generalizace.

Je spousta lidí, kteří na Facebooku nehledají přízemní zábavu v ,,drbání“ svých přátel, ale do hloubky a odborně diskutují. Nebo komunikují s lidmi z druhého konce planety, sdružují se, prezentují své myšlenky a v neposlední řadě třeba popouštějí uzdu svojí kreativitě a ukazují svá díla. Nazvali byste snad síť, která toto umožňuje, neužitečnou a hloupou? Já nikoliv.

Facebook samozřejmě umožnil obrovské mase lidí nabýt dojmu, že jejich každodenní oběd je něčím, co stojí za to sdílet. To ale není problém sítě jako takové, ale jejich uživatelů. Zatracovat ji proto by bylo velmi hloupé.

Kdy je Mezinárodní knižní týden? Každý týden.

Možná jste už viděli na profilech svých přátel podobnou zprávu:

"Quid autem de illis clare percipiebam."

Je Mezinárodní knižní týden. Popadni nejbližší knihu, nalistuj stránku 52 a zveřejni 5. větu do svého stavu. Neuváděj titul. Zkopíruj k tomu tuto poznámku.

 Na první pohled je to roztomilá akce, kterou navíc oslavíme bohulibý svátek čtenářů, Mezinárodní knižní týden. Pokud člověku, co tuto zprávu sdílel uvěříte, stanete se (nevědomky) šiřitelem povedené internetové fabulace. Pro všechny, kteří v dobré víře naváděli své kamarády na oslavu Mezinárodního knižního týdne - žádný takový není.

Dotazy Googlu na „International book week" vrací na první pohled normální odpovědi. To trvá jen do chvíle, než si všimnete, že všechny z nich jsou totožné - jedná se o (pochopitelně anglicky psanou) stejnou výzvu, jaká je uvedena na začátku článku. Po nějakých oficiálních stránkách jakoby se slehla zem, datum, kdy onen týden probíhá k nalezení také není a po důkladném prozkoumání několika diskuzních fór a stránek výsledků dojdete k závěru, že je to internetový vtip, takzvaný mem.

Nikdo údajně neví kdy a kde začal. Jisté je jen to, že Google na dotaz „International book week" vrací smysluplné výsledky až od roku 2011. Prozkoumání 4Chan, semeniště podobných legrácek je neúspěšné. Musíme se tedy smířit s tím, že zakladatele jen tak nevypátráme.

Lidí, co Mezinárodní knižní týden sdílí bezhlavě po sociálních sítích je celá řada, staří jeden takový důvěřivec a k taškařici se přidá řada dalších lidí, kterým tahle řetězovka přijde jako super nápad :) Je to zajímavé. Přinutit lidi věřit něčemu, zvlášť v prostředí internetu (jak moc jsme si zvykli, že Wikipedia je relevantní zdroj informací? I tam se objevují pitomosti) je hrozně jednoduché.

Nezatracuji tenhle mem. Minimálně je to pěkná kratochvíle a zajímavý způsob jak sdílet knížky. Jen by asi každý měl vědět, že se účastní něčeho, co vlastně ani není.

Argumentační fauly v překladu Marka Pichy - výborné!

Možná to ani nevíte a dopouštíte se při vedení diskuzí tzv. argumentačních faulů (v angličtině často argumentation fallacies). Ty se ve věcně vedené diskuzi nepřipouští - ještě aby ano, často jsou to záměrně zavádějící větné konstrukce, apely na emoce/strach, nepodložené zvěrohodňování svého tvrzení (množstvím, autoritou) a také třeba čistě logické chyby týkající se špatného vyvození informace.

A protože není naškodu umět je minimálně poznat a umět se jim bránit, připravil můj oblíbený filozof a učitel Marek Picha (@tracnik) překlad seznamu takových faulů. Krásný plakát v různých formátech s příklady uzpůsobenými našemu národnímu prostředí najdete na jeho blogu věnujícímu se argumentaci a na stránkách Centra Občanského Vzdělávání Masarykovy Univerzity, pro níž jej Marek vypracoval.
Podle mého názoru se to povedlo na výbornou a rozhodně stojí za to plakát omrknout, už jen kvůli tomu, abychom poznali, když s námi někdo hraje nefér hru.
Pokud nemáte plakátů s argumentačními klamy dost, můžete se (pokud umíte anglicky) obohatit ještě na ten ze serveru Your Logical Fallacy Is, na který upozornil v internetové komunitě také známý Filip Tvrdý, učitel filozofie z Olomouce a autor blogu Massive Error.

Jak tedy budeme maturovat? Tak, nebo tak.

(Psáno především pro studenty mého ročníku, tedy letošní maturanty.)

Ani mě nenechává otázka blížící se maturity úplně lhostejným a průběžně informace kolem ní sleduji. A protože se to na začátek školního roku hodí, zrekapitulujeme si, co zatím víme.

Jelikož si jsou všichni na ministerstvu (naštěstí) asi vědomi, že až doposud byly dlouho připravované státní maturity pěkným propadákem, počítá nový návrh s redukcí škod a ustálením na nějaké rozumné hranici - předtím, než se bude sahat k nějakým radikálnějším krokům. Nový zákon počítá s tím, že budeme maturovat ze čtyř předmětů, a to ve formátu 2+2 - dva školní a dva státní předměty. Povinná bude čeština (didaktický test + ústní zkouška + sloh, který bude znovu opravovaný ve škole) a angličtina, nebo matematika. K tomu si dobereme dva školní předměty dle specializace. Zruší se dvě úrovně zkoušky a zbude jen jedna, nejspíš na úrovni minulé nižší, to kvůli učňovským školám. To vypadá už celkem slušně i přesto, že takovouhle maturitu budou nadále provázet problémy s dlouhým opravováním testů, obrovskou administrativní zátěží a podobně.

Ale pozor. Tyto změny nemusí vůbec proběhnout a ovlivnit tak naši maturitu v roce 2013. Proč? Ministerstvo sice má novelu vyhlášky o maturitách a školského zákona připravenou a jedná s politiky a zdá se to na dobré cestě, jenže sněmovna a senát mají na projednání a přijetí sakra málo času - přihlášky k maturitám se podávají 15. listopadu, což je taky datum, do kterého se musí změněný zákon přijmout. Jinak se pojede podle starého systému, o kterém i sami zástupci ministerstva říkají, že je špatný.

V takovém případě bychom maturovali v případě našeho gymnázia z pěti předmětů. Tři povinné zkoušky ve státní části - čeština, cizí jazyk a volba mezi matematikou a společenskovědním základem (dějepis + zsv dohromady). A k tomu dva předměty ve školní části (v tomto má slovo ředitel, který může určit i tři). Dvě úrovně obtížnosti, centrální hodnocení slohů hodnotiteli.

Vše uvedeno v předchozím odstavci tedy platí, pokud se nestihne schválit nová verze maturity. Náměstek ministerstva školství i ministr Fiala se sice dušují, že na novele panuje všeobecná politická shoda a že by se to mělo stihnout, kdo ví, co se stane. Do sněmovny se dostane nějaký další kontroverzní návrh zákona, opozice bude zdržovat a na naše maturity se zapomene.

Takže - osud naší maturity teď leží v rukou vyjednavačů z ministerstva školství a na ochotě politiků v obou komorách parlamentu. Celkem doufám, že jí budou mít dost.

Nelíbí se vám Timeline? Máte smůlu.

Facebook už před časem začal zavádět do akce novou podobu profilu, která je nazvaná Timeline. A jak to tak se změnami bývá, uživatelé si stěžují. Stěžují si na to, že na ně nikdo nebere ohled, že je Facebook arogantní, nebere v potaz přání uživatelů a bere jim možnost volby. A to je všechno dost možná pravda, ale stěžovat si nemá smysl - ani logický, ani praktický.

Facebook je služba, za kterou zaplatíte (v korunách) nulovou cenu. Upisujete se velké společnosti kdesi v USA, která vám na oplátku dá prostor k používání jejich sociální sítě. No jo, ale na oplátku čeho? Dá vám to za to, že se stanete (byť nevědomky) konzumenty další inzerce. Vy nemáte žádné slovo o tom, jak bude služba vypadat - to má jednak autor a jednak početná skupina těch, kteří na Facebooku chtějí mít svou reklamu. Jim je podřízen chod služby, oni jsou zákazníci - nikoliv vy. Vy jste jenom prostředek k přilákání zákazníků. A nevěřím tomu, že by Timeline s inzerenty Facebook nekonzultoval.

Jestli si Facebook myslí (a asi si nějak vypočetl a zjistil), že Timeline přiláká více lidí a udrží je delší dobu v dosahu reklamy, tak je jasné odkud vítr vane. Všechny ty bonusy jako pěkný nový obrázek v záhlaví a podobně jsou jenom úplatky za to, abyste na webu strávili delší dobu. Třeba zjišťováním toho, jak Timeline vypadá u vašich kamarádů.

A to platí i pro ostatní zdánlivě bezplatné sociální sítě a produkty. Možnost volby je jen zdánlivá. A potenciálně výbušná otázka - u Applu vám diktování toho, jak budete jejich produkty používat vadí, a jinde ne?

Objektivismus: Filozofie Ayn Randové - základní principy

Jako předzvěst článku o zásadní knize americké filozofky a spisovatelky Ayn Randové,  románu Atlas Shrugged (jsem na straně 846 z cca 1050), si dovolím přeložit a uvést základní principy jí vybudovaného filozofického systému - objektivismu. Je totiž natolik zajímavý, že dle mého stojí za to blíže se mu věnovat.

To, že jste o Ayn Randové možná nikdy neslyšeli, je docela dobře možné. A přesto tato původem ruská žena patří k těm, kteří americkou a posléze i světovou kulturu (především politickou filozofii) výrazně ovlivnili. Atlas Shrugged bývá řazen mezi knihy, které nejvíce ovlivnily americkou kulturu, po boku bible.

Abychom mohli prezentovat ideje objektivismu, musíme si stanovit základní filozofické pojmy, ke kterým se objektivismus vyjadřuje:
Metafyzika - co je realita? Jaký je její původ? Jak ji člověk ovlivňuje, potažmo vytváří?
Epistemologie - nauka o poznání. Jak poznáváme realitu? Můžeme si být svým poznáním jisti?
Etika - nebo-li morálka. Jak se chovat v běžném životě? Potřebuje vůbec člověk ustálený kodex hodnot?
Politika (z anglického politics) - nauka o společnosti. Jaká je role státu? Jak se má stát chovat ke svým občanům? Jaké je nejvhodnější státní uspořádání?
Estetika - nauka o umění. Jaký je původ umění? Jak má umění vypadat?

Tyto pojmy ale nejsou z hlediska hierarchie rovnocenné. Z poznatků metafyziky a epistemologie plynou principy etiky a z etiky jsou odvozeny způsoby jejího použití v politice a estetice. Jak se na tyto otázky dívá objektivismus? Následující odstavce jsou přeloženy mnou ze stran 1074 - 1075 knihy Atlas Shrugged (vydáno 1957).

1. Metafyzika
,,Realita, externí svět, existuje nezávisle na vědomí člověka, nezávisle na jakýchkoliv vědomostech pozorovatele, na přesvědčení, emocích, tužbách a strachu. To znamená, že A je A, fakta jsou fakta, že věci jsou jaké jsou - a úlohou lidského vědomí je poznávat realitu, nikoliv ji vytváře či vynalézat."
Objektivismus tedy odmítá jakoukoliv víru v nadpřirozeno a v tvrzení, že jednotlivec nebo skupina vytvářejí svou vlastní realitu.

2. Epistemologie
,,Rozum člověka je plně schopen poznat fakta reality. Rozum je dovednost, která identifikuje a integruje materiál pocházející ze smyslů člověka. Rozum je jediným způsobem člověka jak dosáhnout poznání."
Objektivismus tedy odmítá mysticismus (přijetí toho, že víra, nebo pocit je způsobem k dosažení poznání) a odmítá skepticismus (tvrzení, že jistota v poznání je nedosažitelná).

3. Podstata člověka
Člověk je racionální bytost. Rozum, jako jeho jediný způsob k získávání poznání, je jeho základní způsob k přežití. Jeho použití ale plně závisí na volbě každého jednotlivce. ,,Člověk je bytost volního vědomí (tedy má vůli)" ,,To, čemu říkáte duše nebo mysl je vaše vědomí a to, čemu říkáte ,,svobodná vůle" je svoboda vaší mysli myslet nebo nemyslet, jediná vůle, kterou máte, vaše jediná svoboda. Toto je volba, která ovlivňuje ostatní rozhodnutí, která činíte a determinuje váš život a charakter."
 Objektivismus tedy odmítá jakékoliv formy determinismu - přesvědčení, že člověk je obětí sil mimo jeho kontrolu (například Boha, osudu, genů, ekonomických podmínek, výchovy).

4. Etika
,,Rozum člověka je jeho jediným opravdovým soudcem hodnot a jeho jediným návodem k jakémukoliv konání. Pravým standardem morálky je: (...) to, co je vyžadováno podstatou člověka k jeho přežití jako racionální bytosti (ne jeho momentálního fyzického přežití). Racionalita je jeho hlavní ctností a tři jeho fundamentální hodnoty jsou: rozum, účel, sebeúcta. Člověk - každý člověk - je sám sobě koncem, nikoliv předmětem ke konci jiných; má žít pro sebe samého, neobětuje sebe ostatním, ani neobětuje ostatní sobě; musí pracovat pro svůj racionální zájem s dosažením svého vlastního štěstí jako nejvyšším morálním cílem svého života"
Objektivismus tedy odmítá jakoukoliv formu altruismu - přesvědčení, že morálka si vyžaduje žít pro ostatní nebo pro společnost. 
Poznámka: Ayn Randová neodmítá ani manželství, ani výchovu dětí, ani dary. Koneckonců, ani charitu. Odmítá princip, aby darování hodnot ostatním bylo morální povinností. Etické principy objektivismu jsou samozřejmě, podobě jako ostatní části její filozofie, rozsáhlejší než je tento odstavec. Ten prezentuje pouze úplné základy jejího přístupu k morálce. Jeho praktická ukázka je mnou dříve publikovaný projev jedné z klíčových postav románu Atlas Shrugged.

5. Politika
,,Základní společenský princip objektivistické etiky je ten, že žádný člověk nemá právo hledat hodnoty u ostatních s použitím fyzické síly - tedy, žádný člověk nebo skupina nemají právo iniciovat použití fyzické síly proti ostatním. Lidé mají právo použít sílu jenom v sebeobraně a jenom proti těm, kteří iniciují její použití. Lidé musí mezi sebou jednat jako obchodníci, tak aby vyměňovali hodnotu za hodnotu, svobodnou, vzájemnou dohodou. Jediný společenský systém, který vytěsňuje fyzické násilí z lidských vztahů je laissez-faire kapitalismus. Kapitalismus je systém založený na uznání individuálních práv, včetně těch vlastnických, ve kterém je jedinou funkcí státu ochrana individuálních práv - tedy chránit občany proti lidem, kteří iniciují použití fyzické síly."
Objektivismus tedy odmítá jakékoliv formy kolektivismu, například jako socialismus a fašismus. Odmítá současný přístup, že by vláda měla regulovat ekonomiku a přerozdělovat bohatství.
Poznámka: V přístupu k politickým otázkám se Randová blíží zastáncům liberalismu ( pokud se nepletu je jí popisovaný model minarchismem (případně mne opravte, prosím). Randová ovšem neměla liberalistické hnutí příliš v lásce, neboť podle ní reprezentovali svobodu jako prázdný pojem bez filozofického zakotvení. Je ale bez diskuze, že pro řadu z nich (především americké) byla velkou inspirací. Atlas Shrugged by se totiž dal s trochou nadsázky nazvat biblí liberalismu. Odmítala jako primární argument pro kapitalismus to, že zajistí nejlepší ,,obecné blaho" - nevyvracela ho, ale její podklady pro prvotní argumentaci kapitalismu jsou uvedeny výše.

6. Estetika
,,Umění je selektivní znovu vytvoření reality na základě metafyzického hodnocení autora." Cílem umění je konkretizovat umělcův fundamentální pohled na existenci. Ayn Randová popsala svůj přístup k umění jako ,,romantický realismus". ,,Jsem romantická ve smyslu, že představuji lidi, jakými by měli být. Jsem realistická ve smyslu, že je umisťuji zde a nyní na této Zemi." Cíl románů Ayn Randové není didaktický, ale umělecký: projekce ideálního člověka. (...).  
Poznámka: Estetická část filozofie je asi nejméně důležitá z celého filozofického systému pro jeho reálné použití.

Tak to bychom měli úplný základ, fundamentální principy na kterých je objektivistická filozofie postavena. Pokud by vás zajímaly další podrobnosti, můžete to zkonzultovat se seznamem odkazů níže. Co se týče knihy Atlas Shrugged (české vydání se plánuje prý na tyto Vánoce), rozhodně ji doporučuji. Sama Randová ji označovala jako svoje Opus Magnum a je nesmírně inspirující. A to mohu tvrdit i přesto, že jsem ji ještě nedočetl.
Literatury ke studiu objektivismu je o mnoho více (bohužel většina v angličtině), ať už to jsou kolekce esejů (Virtue of Selfishness, Capitalism: The Unknown Ideal, Philosophy: Who Needs It, For the New Intellectual ad.), tak i třeba v češtině vydaný Objektivismus: Filozofie Ayn Randové od Leonarda Peikoffa (žák Randové), který systematicky prezentuje celý filozofický systém.

Kam jít dál - odkazy:

AynRand.cz - snad jediné české stránky věnované objektivismu, spravované ekonomem Jiřím Kinkorem - komentáře, články, odpovědi kritikům objektivismu
Aynrand.org - domovská stránka Ayn Rand Institute, oficiální organizace pro šíření idejí Ayn Randové
Atlassociety.org - podobný projekt jako ARI
Projev Philosophy: Who Needs It od Ayn Randové (přepis)
Objectivism na wikipedii
Web Leonarda Peikoffa (dědice Ayn Randové a jejího žáka, objektivisty) - v sekci The Peikoff Podcasts odpovídá slovně na dotazy od čtenářů, často je tam rozebírána samotná filozofie objektivismu i v příkladech

K čemu ten Twitter vůbec je?

Šestnáctého března roku 2009 jsem napsal moji první zprávu na Twitter (tedy tweet) v životě. A s menšími přestávkami používám tuhle hrozně zajímavou sociální síť dodnes. A i když se snaží Facebook Twitteru v leččems přiblížit, je Twitter, alespoň pro mě, do jisté míry o něčem jiném.

Pro vás, kteří o založení účtu nebo začátku jeho používání na Twitteru uvažujete, je tento článek. Pokusím se shrnout, jaký je účel téhle sociální sítě, proč byste vůbec měli chtít ji používat a nakonec jak ji používat. Vše se samozřejmě odvíjí od mojí osobní zkušenosti a mého chápání Twitteru jako takového, přičemž ten můj pohled evidentně (min. v české obci) převládá. A navíc teď máte Twitter česky, což o důvod víc, proč ho vyzkoušet.

Základní princip sledujícící/sledovaný
Většina lidí Twitter používá tak, že píše příspěvky (jak jsme si již řekli - tweety), které se jim objevují na stránce účtu. Pokud si nějakého takového člověka přidáte (tedy budete ho sledovat), budou se jeho příspěvky objevovat na vaší domovské stránce Twitteru, odkud je můžete číst a reagovat na ně. On bude vědět, že jste ho začali sledovat, ale vaše příspěvky bez sledování vás neuvidí. Tohle je základní rozdíl oproti převažujícímu způsobu práce s Facebookem, komunikace na Twitter může být i jednostranná. Pokud znáte funkci Facebooku přihlásit odběr, máte vyhráno - ona funkce je totiž okopírovaný princip Twitteru :)

A jeden příspěvek (tweet) může mít maximálně 140 znaků. Omezení zdánlivě bezvýznamné, ale důležité - informace jsou na Twitteru většinou maximálně věcné.

Jak to funguje v praxi? Na svém účtu mám 292 sledovaných a 140 sledujících. Kdykoliv napíšu zprávu, objeví se daná zpráva všem sto čtyřiceti lidem, kteří mě sledují, v jejich seznamu příspěvků. Kdykoliv někdo z 292 mnou sledovaných lidí napíše zprávu, objeví se u mě. Jednoduché, intuitivní a logické.


V základním nastavení jsou vaše tweety viditelné i veřejně (lidé vás nemusí sledovat, aby si je přečetli, dokonce nemusí mít ani účet na Twitteru), toto jde ošetřit zapnutím funkce, která vám dá každého nového sledujícího na schválení. Tweety pak uvidí jen ti schválení.

To bychom měli základní princip. Ovšem nabízí se otázka - co s tím? Koho sledovat, o čem psát?

A vůbec - k čemu je dobré někoho sledovat?

Informace
Na Twitteru nejsou jen běžní a slavní občané, ale taky společnosti, noviny, servery, výzkumná střediska a třeba taky politici. Je to rychlý způsob jak sdílet nějako novinku a informaci lidem, které zajímáte. Já například téměř nechodím na zpravodajské servery, vše důležité a podstatné se přes den dozvím z Twitteru. Lidé na Twitter s oblibou sdílejí zajímavé články, odkazy a podstatné věci. Rád si takto rozšiřuji obzory. Twitter jako informační kanál je skvělý a užitečný.

NázoryŘada lidí (včetně mě) bere Twitter jako výbornou platformu pro sebeprezentaci a prezentaci svých názorů. Názory zajímavých lidí na aktuální témata mě na Twitteru baví sledovat a rád si je přečtu. Vyšel nový Batman? Můžete si být jisti, že na Twitteru se ještě během filmu začnou objevovat zprávy o tom, jak se komu líbí.

Bezprostřednost
Cesta tweetu k lidem, kteří sledují daného člověka, může být díky chytrým mobilům s internetem úžasně rychlá - příklad z Batmanem hovoří za vše. Pokud máte internet v mobilu můžete přímo z nějaké události sdílet vaše dojmy. A to je skvělé. Mimo českou zemičku pak dostává Twitter globální význam - vždyť to byl hlavně on, kdo umožnil vznik lidského zpravodajství přímo z místa konání nepokojů, válek a převratů - informace z první ruky od lidí, kterí se Arabského jara přímo účastnili - to je Twitter.

Zábava
Kdyby Twitter nebyl zábavný, lidé by ho nepoužívali. Kromě seriózních zpráv a názorů je Twitter plný zábavných příspěvků. Ať už to jsou vtipy, sarkastické poznámky, odkazy na zábavné obrázky a ironické komentáře, o zábavu na Twitteru je postaráno. A češi jsou v ironii a sarkasmu tradičně experti :) V téhle souvislosti doporučuji projít si aspoň galerii tweetů. v tomto článku.

Slavní lidé
Toto zatím platí především pro ty mezinárodní, ale i nás český rybníček se začíná plnit. Twitter snad od počátku byl a je úspěšný i díky tomu, že zde můžete rychle a snadno sledovat, co vám chtějí sdělit herci, hudebníci, spisovatelé, politici, moderátoři, novináři a řada dalších lidí. A rozdíl mezi tím, jestli tweet napíše kapela Linkin Park, nebo Mike Shinoda je propastný - v druhém případě se můžete těšit na opravdu osobní dojmy a příspěvky. Twitter vám umožní nahlédnout do soukromí a života velkých hvězd i z jiného úhlu -  ne jenom ze Super.cz a Aha.

Výše zmíněnými důvody jsme si taky odpověděli na otázku, proč něco na Twitter vůbec psát. Myslíte si, že vaše názory a osobnost jsou zajímavé? Vylezte z kůží na trh a zkuste to na Twitteru. Právě interakce s cizími lidmi je to, co ho odlišuje od Facebooku, který přece jen stále staví na principu sítě lidí, kteří se navzájem znají. Jednostrannost a neosobnost Twitteru je jeho výhodou.

Napsali jste na blogu článek - honem s ním na Twitter! Jste na koncertě kapely a chcete se podělit o to, že hrají blbě - sáhněte po Twitteru a dejte to vědět svým sledujícím. Potřebujte s něčím poradit? V Twitterové obci se nejspíš někdo, kdo bude vědět, najde. A prý tu jde snadno sehnat práce a prodat nepotřebné věci :)

Samozřejmě platí, že JAKÝ SI TWITTER UDĚLÁTE, TAKOVÝ HO MÁTE. Nezajímají vás zprávy? OK, nemusíte sledovat zpravodajství. Chcete číst jen celebrity - není problém! Jen to chce trochu práce a vytříbit ty lidi, kteří vás baví.

A hlavní rozdíly oproti Facebooku?
- jednostranná komunikace
- získávání informací (FB je především o kontaktu s kamarády)
- více textový
- více globální
- hezčí design a jednodušší aplikace

Aspektů Twitteru je kromě těchto základních celá řada. Na příspěvky jde odpovídat, sledované lidi řadit do seznamů, jednoduše přidávat obrázky (Twitter je přesto stále spíše textovou sítí), účastnit se diskuzí na dané téma pomocí hashtagů (například většina tweetů k letním olympijským hrám v sobě nese #loh2012 - pomocí toho je lze hromadně vyhledat) a řada dalších věcí. Twitteristi pořádají srazy, domlouvají si posezení u kávy a Twitterem se ohromně baví. Stejně jako já.

Pokud jste to úplně pochopili, zkuste ještě tenhle článek od @Kate_White, který to vše shrnuje v kratší formě - http://vkate.eu/co-je-to-ten-twitter (ovšem operuje s anglickými výrazy, který už pro vás v češtině už budou jiné)
 

Zkuste ho, třeba se vám zalíbí. A doufám, že budu první, koho začnete sledovat :)